Diskusní fórum diskusní příspěvek č. 1 Obsah Předchozí Další
VĚDA KONTRA ALTERNATIVNÍ MEDICÍNA ?
Pavel Šiman
Obsah:
1. ÚVOD
2. SISYFOS
2.1 a 2.2
3. SISYFOVSKÉ METODY
3.1 Programově vymezené metody
3.2 Ostatní praktické metody
3.3 Upřesnění autora
4. ARGUMENTACE PROTI HOMEOPATII
4.1 Úvod
4.2 Neprokázanost homeopatie
4.3 Ředění homeopatik
4.4 Více homeopatických škol
4.5 Nevědeckost homeopatů
4.6 Objektivita, přesnost a logika odpůrců
4.7 Diletantismus argumentace
4.8 ...perlička
4.9 "Vědecká" vysvětlení homeopatie
4.10 Vědecká diskuse?
5. PŘÍKLADY
5.1 Léčitelství
5.2 Sisyfovské stanovisko k homeopatii
5.3 "Oficiální kritická vyjádření"
5.4 Ostudný rozhovor
6. BOJ PROTI "PAVĚDĚ"
6.1 Vyloučení HS z ČLS JEP
6.2 Boj o ovlivnění studentů
6.3 Nekompetence
6.4 Dogmatismus
7. ZÁVĚR
V textu použité neběžné zkratky :
alternativní (komplementární) medicína .................AM
vědecká (klasická) medicína ...................................VM
tento příspěvek ......................................................../VkAM/
autorovy další příspěvky na této stránce:
"Alternativní medicína - možnosti a rizika autorů" ...../AM-MRA/
"Úvaha o vědecké kritice" ........................................../ÚVK/
"Nezaujatost tisku" ...................................................../NT/
1. ÚVOD
Alternativní medicína (AM) není dosud oficiální vědou uznána a není tak do lůna vědy přijata. Je asi širokou a diskutabilní otázkou, proč tomu tak je a zda je vůbec naděje na změnu tohoto stavu. Byl bych rád, kdyby můj příspěvek byl zárodkem budoucí otevřené a zasvěcené diskuse na dané téma. Z poněkud kritického úhlu zde nyní vyjadřuji svůj momentální osobní názor na některé hlasité projevy, které považuji za nezdravé a vědě neprospívající. Rozhodně si však nečiním nárok na nezpochybnitelnost svých slov. Doufám, že každé mé tvrzení bude chápáno tak, jak bylo míněno - tedy jako příspěvek do případné diskuse a nikoli jako dogmatické kázání o vědě a etice. Na to totiž nemám ani dostatek vědomostí ani dostatek sebevědomí.
Co vlastně je věda? Definic bylo vysloveno více a o některých jejich detailech lze vést i spory. V jednom se však snad všichni shodneme: věda má především rozvíjet poznání a chápání světa okolo nás i nás samotných. K tomuto cíli však může vést obecně i více cest a setkám-li se s tvrzením, že jedině jedna určitá cesta, námi navíc uměle definovaná, je ta správná (vědecká) a všechny ostatní jsou mylné (nevědecké), připadá mi to, mírně řečeno, nezdravé, omezující a v principu brzdící další rozvoj poznávání. Nějaké rigidní definice a jednou provždy předepsané postupy totiž nutně vedou nakonec ke stagnaci. Samozřejmě, že se řada cest a postupů časem ukáže jako slepých a bezvýchodných. Vždyť nemáme k dispozici všechny pravdy o světě a tedy i patent na rozum. Vědu navíc dělají lidé a ti jsou, jak známo, omylní a ve svých vlastnostech a schopnostech velice rozmanití. Přesto jsou však vlastnosti, které by pro vědce - tedy pro lidi vědou aktivně se zabývající - měly být společné. Z těch nejdůležitějších jmenuji alespoň tyto: vědeckou skromnost, skepticismus a vědeckou poctivost. Skromnost vyplývající z poznání nebo alespoň z tušení nesmírnosti vlastních neznalostí a skepticismus zabraňující slepé víře v cokoli. Bez vědecké poctivosti si potom snad ani nelze představit zdravý vývoj vědy.
Dívám-li se na současnou českou vědu z hlediska skromnosti a zdravého skepticismu některých hlasitějších vědců, jsem doslova zděšen. Zdá se mi totiž, že věda kráčí v oné pomyslné spirále vývoje ve šlépějích křesťanství. To také bylo zpočátku velice pokrokové, postupně však v něm nabýval vrchu autokratický dogmatismus, což nakonec vyústilo ve středověku v dobu temna, v pálení knih a čarodějnic a ve stagnaci rozvoje poznání. K takovému téměř katastrofickému přirovnání současné vědy mne vedou určité jevy, jichž jsem mnohdy svědkem. S některými z nich chci čtenáře alespoň stručně seznámit. Co se potom týká výše zmíněné vědecké poctivosti, nechť si čtenář v některých konkrétních příkladech udělá představu sám.
2. SISYFOS
2.1
V roce 1994 vzniklo občanské sdružení Sisyfos - Český klub skeptiků. Podle druhého názvu i podle stanov (viz čl. II - Poslání a cíle) by se zdálo, že aktivita jeho členů bude cenným přínosem pro hledání správných cest kupředu a bude dobrým pomocníkem pokrokové vědy. Praktická činnost sisyfovců však ukazuje úplně jinam. Zdá se, že mnou výše uváděná vědecká skromnost je českým skeptikům zcela cizí a tak se jejich skepticismus rozhodně nedá nazvat zdravým. Oni jsou totiž nesmírně kritičtí a nesmlouvaví k názorům odlišným od svých, ke kterým však naopak skepticismus postrádají. Toto mé silné tvrzení se pokusím podpořit v dalších odstavcích. Nejprve však ještě dvě důležité poznámky. Členové Sisyfa jsou převážně lidé vysoce vzdělaní a pracují aktivně ve světě vědy, navíc mnohdy na vysokých postech české vědy a školství. Proto je jakýkoli jejich projev diletantismu z hlediska vědeckého myšlení v podstatě nepřijatelný a neomluvitelný. Druhou poznámkou chci zdůraznit, že v následujícím textu nekritizuji pouze papírové členy sdružení Sisyfos, ale i všechny jejich aktivní vědomé či nevědomé sympatizanty a následovníky.
2.2
Sdružení Sisyfos si dalo za cíl mj. "povzbuzovat kritický výzkum paranormálních tvrzení". To je chválihodné, neboť tzv. paranormální a jim podobné jevy dosud do oficiální vědy nepatří a pokud vůbec existují a měly by tak být do vědy v budoucnu zařazeny a vědecky studovány, je nutno co nejobjektivněji oddělit zrno od plev, tedy skutečnosti od nepodložených pověr. Vědecká diskuse či kritika je tak zcela na místě. Otázkou však je, zda oni čeští skeptici kritizují vždy podle zásad vědecké diskuse. Já tvrdím, že nikoli a že v podstatné části své "kritické" činnosti postupují podle zásad klasického diletantismu a jejich výplody jsou zhusta typickými příklady tzv. "vědecké kritiky" ve smyslu mého následujícího příspěvku /ÚVK/.
3. SISYFOVSKÉ METODY
3.1 Programově vymezené metody
Podívejme se nejprve trochu obecněji na metody "skeptické" práce. Jak ve svém příspěvku "Zásady a principy vědecké metody" pro Zpravodaj Sisyfos (také na adrese http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/vedmetod.htm) uvedl dr. Grygar, používají skeptici mj. princip Occamovy břitvy. Ta prý říká, že jevy se nemají zmnožovati, pokud to není nevyhnutelné. S tím bych naprosto souhlasil. V praxi se však u skeptiků setkáme často s uplatněním pouze první části tvrzení - jevy se nemají zmnožovati. To je pak patrně oním základem sisyfovských teoretických "důkazů" neexistence nějakého jevu. "Kritik" daný jev odmítne (často s pohrdáním), neboť se mu jej nedaří vysvětlit pomocí jevů již známých a vědou přijatých. Tento argument potom "skeptikům" obvykle stačí k tomu, aby označili diskutovaný jev za pověru a příslušnou disciplínu za pavědu. Zapomínají tak, že hlavním kriteriem pravdivosti jakéhokoli teoretizování na poli jiném než matematickém je praxe a pokud lze daný "nepohodlný" jev prokázat, bude asi nevyhnutelné jevy zmnožiti.
Ve zmíněném příspěvku se dále můžeme dočíst, že k vyloučení subjektivního ovlivňování výsledků pokusu (není blíže specifikováno jakého pokusu) "je naprosto nezbytné užívat metody dvojitých slepých pokusů, která dokáže takové vlivy odstranit". To je značné omezení vědecké metody zkoumání a vědy vůbec, neboť vylučuje z vědy apriori všechny experimentálně prokazatelné jevy, pro které je ona metoda nevhodná či dokonce nepoužitelná. I když je uvedená metoda dosti rozšířená a v některých oborech (zvláště v biologicky zaměřených, např. ve farmakologii) dnes naprosto převládající, nepovažuji za rozumné její význam absolutizovat a činit tak z ní jediné vědecké kriterium průkaznosti jevů.
Následující odstavec diskutovaného příspěvku potom uvádí "skeptiky" ctěné Popperovo kriterium falzifikace: "Za vědecké lze považovat jen takové tvrzení, které je v principu vyvratitelné". Ponechme stranou možnou rozsáhlou diskusi filosoficky-lingvistického charakteru okolo termínu "v principu vyvratitelné", která by mohla vyústit i v závěr, že ono kriterium je závislé na momentální úrovni poznání, že je vlastně nic neurčující a tím i zbytečné (a že tedy uvedení vlkodlaci do vědy patří spolu s onou teorií velkého třesku a nebo že tam nemusí patřit ani jedno z nich). Podstatné však vidím v tom, že jde o další pokus omezit vědu a poznávání - přece tím, co do vědy nepatří se věda a vědci zabývat (nebo zahazovat?) nebudou! Uvidí-li tedy někdo vlkodlaka a prokáže-li jeho existenci, stejně by se tím věda neměla zabývat, neboť podle dr. Grygara je tvrzení o existenci vlkodlaků v principu nevyvratitelné. V posledním odstavci diskutovaného textu potom autor vyjadřuje uspokojení nad úspěšností vědecké metody a uvádí, že: "všechny pokusy o alternativní vědu dávají stále naprosto bezcenné výsledky a fakticky jsou zřetelným krokem zpět". Co však je ona vědecká metoda a co již vědecké není a je krokem zpět a kdo o tom bude rozhodovat? Vyjdeme-li ze sisyfovského vnějšího a formalistického omezování vědy, dojdeme patrně k závěru, že např. použití intuice, bez které si úroveň dnešní moderní vědy nedovedu představit a o které navíc ani skoro nic nevíme, je vlastně nevědecké. A tak tedy mnoho (ne-li většina) zcela zásadních vědeckých objevů bylo vlastně učiněno nevědecky a řadu významných badatelů minulosti i dneška bychom měli považovat za alespoň částečné pavědce či šarlatány.
3.2 Ostatní praktické metody
"Skeptici" však zapomínají na další důležitá pravidla skutečné vědecké diskuse a kritiky. Patrně nejkřiklavějším případem je jejich ignorování nezbytnosti odbornosti - tedy znalostí alespoň základních principů a fakt kritizovaného jevu či celé příslušné disciplíny. Dalším z význačných "vědeckých hříchů" praktické sisyfovské metody diskuse je úprava údajů a podsouvání napadnutelných tvrzení kritizované disciplíně. Podobně je zarážející až příliš časté nepřesné vyjadřování, které je zvláště podivné, je-li autorem člověk vzdělaný v exaktních vědách. Na druhou stranu jsou ale např. "skeptičtí" fyzici přecitlivělí na používání termínů pole, záření, vlnění, (bio)energie apod. v ne přísně fyzikálním a dosud nejasném významu různými alternativními směry obvykle biologického zaměření. Trochu mi to připomíná poněkud zbytečnou přecitlivělost některých biologů aj. na použití termínu virus v oblasti výpočetní techniky. Myslím, že žádný obor nemá výsadní právo na nějaké slovo a použije-li jej někdo jinde jako termín patrně dosti blízkého významu (navíc třeba i jako termín dočasný, než bude jev důkladně prozkoumán), nelze celkem nic namítat. Považuji dále za vědecky nepřípustné i generalizování skutečně odsouzeníhodných jevů značně diskreditujících kritizovaný obor - např. existenci a praktiky různých šarlatánů oním oborem se maskujících. Toto by se dalo označit jako vylévání vaničky i s dítětem a ve zlém to lze použít prakticky proti jakékoli lidské činnosti. Dosti častá je v "kritikách" přítomnost výsměchu až arogance, vedoucí někdy k militantnosti a k vyjádření snahy o mocenské prosazení násilného potlačení příslušné disciplíny (jak např. naznačuje i název článku dr. I. Davida: "Přiblíží se v USA konec svobody pro šarlatány?" na adrese (http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/sis00_08.htm) nebo návrhy nadmíru sebevědomého a "sarkastického" filosofa F. Sebeje (nebo Šebeje) na adrese (http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/sis02_06.htm). Vědeckému vyjadřování jsou potom poněkud vzdálenější dosti časté sisyfovské výrazy (v někdy až téměř žalovatelných souvislostech) jako např. hloupost, výmysl, nesmysl, babská pověra, směšnost, směšná absurdita, pavěda, šarlatánství, fantasmagorie atd. atd. Domnívám se, že ten, kdo takovéto výrazy na veřejnosti používá k odsouzení něčeho, co se mu osobně nelíbí a čemu navíc obvykle ani nerozumí, musí mít velmi vysoké mínění o své dokonalosti. On, věda a snad ještě Bůh zkrátka dobře vědí, kde je celá pravda a co si příroda prostě nemůže už dovolit. Někdy se můžeme setkat s jistým zneužitím předpokládané čtenářovy neznalosti "kritikova" původního vědního oboru a z toho vyplývajícím úmyslným zahlcováním čtenáře nadbytečným odborným a obecně tak málo srozumitelným textem, často navíc značně irrelevantním. Potom lze nazvat podstatnou část autorova příspěvku velmi příhodným termínem - mlžení. Lze se však setkat s ještě zavrženíhodnějším jevem založeným na předpokládané laickosti čtenářů či posluchačů - autor si dovolí záměrně argumentovat demagogicky až zcela nepravdivě (viz např. /AM-MRA/, odst. 2.3.4). Za zcestné a matoucí považuji také velice časté černobílé škatulkování na vědu a pavědu (plus případně ještě víru), přičemž do oné pavědy patří vše, co věda dosud neakceptovala a nutně tak podle autorů musí být nepravdivé. Patrně je tedy věda v podstatě úplná a nic zásadně nového již od přírody nemůžeme očekávat.
3.3 Upřesnění autora
Minulý odstavec může čtenáři připadat ostrý. Uvedená tvrzení proto trochu obrousím sdělením, že zmíněné nešvary se v sisyfovských "kritikách" nevyskytují obvykle všechny najednou a v tak hrozivé míře. Neznám však případ, kdy by se alespoň jeden "vědecký hřích" neuplatnil. Patrně vždy se však lze setkat se zásadními neznalostmi a nepochopením odsuzovaného jevu či celého oboru, jinými slovy s větší či menší mírou diletantismu. Je ale na čase, abych svá tvrzení doložil na nějakých příkladech. K tomu jsem si přednostně vybral "vědeckou kritiku" jedné z metod alternativní medicíny - homeopatie. Tato volba má dva hlavní důvody. Jednak mám o homeopatii určité vědomosti, za druhé se potom domnívám, že je to v současnosti asi nejvíce napadaná disciplína ze všeho, co u nás nepatří do oficiální vědy. Musím však zdůraznit, že sám se homeopatií nezabývám, nikdy jsem ji nestudoval, nejsem dokonce ani lékař a považuji se pouze za trochu informovanějšího laika. O to více je potom na pováženou, když i já poznám katastrofální nevědomosti "skeptiků", jejich překrucování fakt, svévolné přizpůsobování si této disciplíny své kritice a veřejné šíření dezinformací. Zároveň se omlouvám homeopatům za případné nepřesnosti ve své argumentaci a hlavně za to, že jako laik se jim zde pletu do oboru. Upozorňuji, že není účelem mých dalších řádků homeopatii obhajovat či dokonce někomu vnucovat kladný postoj k ní. Jsem jeden z posledních, kdo by také chtěl odsuzovat či posuzovat jakýkoli soukromý názor kohokoli. Každý z hlasitých kritiků by si však měl uvědomit, že při uveřejňování svých představ musí dodržovat určitá pravidla, zvláště pak tehdy, ohání-li se vědou a oslovuje-li širší, obecně neodbornou veřejnost. Pokud se přitom dopustí nepravostí, musí počítat s příslušnou reakcí - s kritikou. Chci proto zde poukázat na mnou postřehnuté hlavní nedostatky dosavadní "argumentace" odpůrců homeopatie a na tomto příkladu podložit své výše uvedené obecnější výtky "skeptikům". Použiji-li občas ostřejší formu kritiky, je to tím, že mne deformování a zneužívání vědy v jejím jménu velice irituje.
4. ARGUMENTACE PROTI HOMEOPATII
4.1 Úvod
Nejprve je nutno říci, že homeopatie je především praktická léčebná metoda, jejíž zásady a principy jsou získány a ověřovány empiricky. Naprosto však zatím postrádá solidní teorii, která by působení homeopatik vysvětlovala. Již tato charakteristika poněkud zpochybňuje jednoznačnost přísně teoretických argumentů používaných proti ní. Označí-li tedy někdo homeopatii za iracionální (jak lze také často vidět), buď chápe termín "iracionální" poněkud nesprávně nebo prostě neví, co a na jakém stupni poznání vlastně homeopatie je. Já osobně bych homeopatii nazval přírodní vědou s převládajícím praktickým výstupem a se značným významem, nicméně dosud v počátečním období, kdy se shromažďují fakta a zatím chybí solidnější vysvětlující hypotézy. Fází shromažďování dat a hledáním prvních teorií nutně prošly všechny mně známé přírodní vědy. Nechci však polemizovat o nálepce věda či nevěda, neboť, jak mi ukázali sisyfovci, pojem věda lze chápat i značně rozdílně. Základní rysy přírodní vědy však rozhodně má: vychází jednoznačně z pozorování, empirie je zobecňována podle pravidel logiky, směřuje k výsostně užitečným aplikacím, její studium je pro vážné zájemce náročné, "nikdy nekončící", nevyžaduje žádnou víru apod. Podívejme se nyní na některé konkrétní argumenty, pseudoargumenty a případně i způsoby vyjadřování ve výpadech odpůrců homeopatie. Úmyslně jsem použil slov výpad a odpůrce, neboť jsem se zatím nikdy nesetkal s projevem nesouhlasu s homeopatií, který bych mohl označit jako kritiku či diskusní příspěvek a jehož autor by si zasloužil označení oponent nebo kritik. Naprosto však nevylučuji jejich existenci a takových případných příspěvků a jejich autorů se mé výtky a příkrá slova nikterak netýkají.
4.2 Neprokázanost homeopatie
Nejzávažnějším argumentem odpůrců homeopatie je tvrzení, že účinnost homeopatik nebyla nikdy prokázána. Podívejme se blíže na jeho oprávněnost a pravdivost. V našem státě jsou v současnosti již stovky uznaných praktických homeopatů a jejich počet stále roste (mezi ně ale nepočítám blíže neurčený počet takéhomeopatů, kteří vlastně homeopatie užívají jen jako zástěrky pro zvýšení atraktivnosti své jiné výdělečné činnosti). Většinou to jsou původním vzděláním lékaři a ti také zhusta svou původní lékařskou profesi dále souběžně provozují. Těžko je tedy můžeme podezřívat z nedostatku odbornosti a schopnosti posoudit zdravotní stav většiny svých pacientů. Zdá se mi proto více než nepravděpodobné, že by takovéto velké množství odborně vzdělaných lidí homeopatii trvale užívalo a neustále dále studovalo (a vědomě tak ztrácelo cenný čas, energii a nemalé částky za kurzovné, literaturu apod.), kdyby o účinnosti dané metody nebylo naprosto přesvědčeno. Také jsem se ještě nikdy nesetkal s případem homeopata-odpadlíka - tedy lékaře, který homeopatii opravdu studoval a nějaký čas se jí prakticky věnoval, ale po poznání její neúčinnosti se stal jejím kritikem. Pokud by tedy odpůrci měli pravdu, očekával bych z onoho množství současných homeopatů velký počet (desítky až stovky) takových odpadlíků. Ve skutečnosti se však setkávám s případy opačnými. Např. nynější gen. tajemník Mezinár. lékařské homeopat. organizace Dr. J.B. Crapanne v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl: "Musím říci, že na začátku své kariéry jsem patřil k oponentům homeopatie. Když jsem však viděl u svých chemicky neúspěšně léčených pacientů pozitivní výsledky, s kterými se vraceli od lékaře - homeopata, změnil jsem názor. Vlastní klinická zkušenost je nejlepším argumentem pro obhájení jakéhokoli terapeutického postupu." (E. Maraulasová, Byl jsem před časem oponentem homeopatie..., Česká a slovenská homeopatie (ČSHom), říjen 1994). Totéž nebo něco podobného by asi mohla říci většina nynějších homeopatů. Někdy předkládaný "skeptický" argument výdělečnosti homeopatie "vysvětlující" množství aktivních homeopatů je silně přitažený za vlasy. Na poctivé homeopatické praxi se totiž zbohatnout nedá a existuje mnoho daleko výnosnějších a především snadnějších způsobů obživy. Nebo že by všichni naši skuteční homeopaté žili v nějakém hromadně hypnotickém bludu a byli trvale řízeni jakousi vyšší mocí? To bychom ale museli zavést další vědecky neprokázaný jev "skepticky" jistě napadnutelný, neboť by odporoval Occamově břitvě. Podívejme se ještě nyní na další zúčastněné - na homeopatické pacienty. Jejich počet neustále roste a velké, ne-li rozhodující procento z nich se na homeopaty obrací na doporučení svých úspěšně (vy)léčených příbuzných či známých. Skutečnému kritikovi by tento fakt měl také stát za úvahu a za příslušný průzkum.
Pokud v diskutovaném argumentu zúžíme význam slova "prokázána" na "vědecky prokázána" (jak to v některých výpadech je uvedeno), tak při obecně přijatém významu tohoto termínu se pravdě nepatrně přiblížíme. Skutečných experimentálních průkazů dle zásad vědecké metody bylo zatím provedeno a publikováno nemnoho, zanedbatelné množství to však rozhodně není. Tak např. metaanalýza Kleijnenova (odkaz v odst. 5.2, níže) je založena na 105 vědecky publikovaných pracích a článek uvádí celkem 107 vědeckých citací jen do roku 1990. Dr. J.B. Crapanne ve své přednášce "Výsledky posledních výzkumů v homeopatii" (ČSHom, říjen 1994) zmiňuje 40 vědeckých citací (do r. 1992, obvykle jiných, než uvádí Kleijnen), které se též částečně věnují průkazům biologických účinků homeopaticky zředěných substancí. Další zajímavé citace jsou uvedeny mezi 36 odkazy v článku B. Poitevina "Mechanismus účinku homeopaticky ředěných léků" (Folia Homeopathica Bohemica 1, 1993, 24-34), za pozornost stojí i článek "Homeopatie - o krok blíž k uznání vědou?" (Hom.Links 3, 1995, 4-5), kde nalezneme odkazy na několik kvalitních prací publikovaných ve velmi prestižních lékařských časopisech. A tak bychom asi mohli pokračovat dále a do ještě novější doby. Na otázku, proč oněch průkazů není vzhledem k rozšíření této metody mnoho, si osobně odpovídám následujícím způsobem. Praktický homeopat žádný přísně vědecký průkaz účinnosti homeopatie nepotřebuje, neboť ho o ní přesvědčuje každodenní praxe. Navíc, vzhledem k množství časově a psychicky nesmírně náročné práce na nějaké dokazování ani nemůže mít náladu. Je tedy na vědcích - kriticích či nadšených vědeckých hledačích pravdy - aby poskytli nějaké objektivní výsledky výzkumu svědčící pro nebo proti.
Dovolím si nyní navrhnou schema takového v principu jednoduchého, časově a pracností ale velmi náročného testu, jehož výpovědní hodnota by asi byla obrovská. Vzhledem k faktu, že u konstituční homeopatie (podstatné části této disciplíny) prakticky nelze užít metody dvojitě slepého pokusu, bude vhodná např. epidemiologická studie. Sestavme několik vícečlenných komisí lékařů různých běžnějších specializací. Tito lékaři musí být, samozřejmě, nezaujatí a naprosto nezávislí na výsledku šetření. Homeopatická společnost by jim potom poskytla seznam alespoň stovky zkušenějších praktických homeopatů, kteří by s těmito komisemi spolupracovali. U každého homeopata by si komise zcela náhodně vybrala minimálně stovku případů (bez ohledu na ukončenost a úspěšnost léčby) a každý z nich by odborně posoudila. Měla by ovšem přitom mít i možnost přístupu k dokumentaci u klasických ošetřujících lékařů oněch pacientů a též i možnost pacienty osobně navštívit a vyšetřit je v případě pochybností. Činnost komisí by byla kontrolována oběma stranami - tedy homeopaty i skeptiky. Výsledkem práce příslušných komisí by potom byl soubor odborného a věrohodného zhodnocení nejméně 10 000 homeopatických případů. To je již dostatečné množství na zpracování vhodnými statistickými metodami, které by tak poskytly cenné argumenty jedné z diskutujících stran. Podle podrobnosti hodnocení případů by to navíc mohlo být i z více úhlů pohledu, např. v závislosti na druhu použitého léku (konstitučním typu pacienta), na druhu choroby, na osobě homeopata a délce jeho praxe, na věku a pohlaví pacienta (resp. i na živočišném druhu u veterinární hom.), na složení příslušné komise atp. Domnívám se, že teprve po negativním či málo přesvědčivém výsledku takového šetření by bylo na místě začít s teoretickými výtkami a veřejným zpochybňováním homeopatie. A také teprve potom by nabyl argument o neprokázanosti účinnosti homeopatie oprávněnosti a váhy. Nevím však o žádném šetření podobného druhu a rozsahu, které by kdy bylo nějakými vědci provedeno. Zatím jsou publikovány především studie akutních symptomatických účinků, kde lze v podstatě použít metody dvojitě slepého pokusu. Samozřejmě, že je daleko pohodlnější a jednodušší argument o neprokázanosti homeopatie jednoduše a bez podkladů vyslovit, než namáhat se nějaký náročný výzkum nejprve provést nebo alespoň udělat si rešerši a prostudovat odbornou literaturu. Je to však vhodné a je to vědecké?
4.3 Ředění homeopatik
Zdaleka nejklasičtějším argumentem čistě teoreticky "dokazujícím" neúčinnost homeopatik je poukázání na výsledné ředění původní tzv. potencované substance. Pro efekt jsou často uváděna přirovnání výsledných ředění s obsahem několika molekul v hypotetických objemech planet až galaxií a v textu se dostanete i k rádoby zasvěceným výpočtům konečných koncentrací (často včetně uvedení Avogadrova čísla apod., viz např. příspěvek "skeptického fyzika" S. Libovického na adrese (http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/sis00_08.htm). Autoři se zde však dopouštějí vědecky nepřípustných zjednodušení. Především nás chemie stop učí, že pro výpočet extrémně malých koncentrací nelze použít jednoduchou matematickou abstrakci používanou oprávněně jen u koncentrací běžných (viz můj další příspěvek /NT/). Ovšem k podobnému názoru nutně musí dojít i člověk jednoduchou logickou úvahou na základě současných základních představ o roztocích a teorie pravděpodobnosti. Pokud ovšem na to má. A tak lidé ohánějící se vědou ignorují některé vědecké poznatky. Zda to činí úmyslně kvůli většímu efektu na laiky či zda to vyplývá z jejich neznalosti závěrů chemie stop nebo případně z neschopnosti použít logiky, nemohu říci. Za pozornost stojí fakt, že na tuto nepřesnost "exaktní" argumentace autory neupozorní ani jejich "skeptičtí" kolegové z řad fyzikálních chemiků, do jejichž kompetence chemie stop a nauka o roztocích patří.
Mnoho autorů dále nerozlišuje termíny zředění, zřeďování a potenciace. Z toho potom vyplývají jejich ironická tvrzení o běžné vodě jako o homeopatiku či homeopatickém všeléku. Potenciace znamená postupné zřeďování za průběžného intenzivního protřepávání (tzv. dynamizace, která je u mnoha autorů obvykle důvodem k ironii až k nezakrytému výsměchu). Rovněž tak zřeďování je nutno při potenciaci provádět postupně a tak i z tohoto hlediska přirovnání k rozpuštění malého množství původní substance v objemu galaxií značně pokulhává. "Skeptický" výsměch zde ale patrně není na místě. Homeopaté tvrdí, že požadavek na postupnost zřeďování a na intenzivní protřepávání je dán praxí. Opominete-li ony znevažované a ironizované zásady, získáte opravdu jen naprosto bezcennou tekutinu bez jakéhokoli prokazatelného léčebného účinku. Potenciací podle empirických pravidel však obdržíte homeopatikum, jehož účinnost vám může přesvědčivě ukázat vhodné praktické použití. Praxí ale oni "vědečtí teoretici" patrně opovrhují.
Nicméně obecný závěr argumentace "skeptiků" ve smyslu konečné koncentrace původní substance v léku je v podstatě správný - více potencovaná homeopatika obvykle neobsahují ani jedinou molekulu pocházející z původní látky v celém balení léku. Prokáže-li se tedy jejich účinnost, znamená to, že ona potencovaná substance vlastně v daném případě neléčí a že příčinu a mechanismus léčebného efektu musíme hledat jinde. Soudím, že většina dosavadních pokusů některých příznivců homeopatie o vysvětlení (např. trvalejší změnou vazebných úhlů v molekulách rozpouštědla apod.) je prvními a, bohužel, nesprávnými kroky, odporujícími některým našim zatím dobře potvrzeným představám o hmotě. Právě zde je na místě skutečná vědecká kritika a diskuse především z řad fyziků a chemiků, která by ukázala na pravděpodobné omyly nadšenců homeopatů-teoretiků. Naneštěstí však, většina mě známých "skeptických" kritik zmiňujících tyto nesrovnalosti ihned dané odborné nedostatky generalizuje a to je pro autory často důvodem k odsouzení celé homeopatie a někdy i k nezakrytému výsměchu. Opomíjejí tak zcela skutečnost, že homeopatie zatím žádné oficiálně a všeobecně přijaté vysvětlující teorie nemá. Navíc, jak by mělo být všem vědcům známo, chybných teorií bylo a jistě i je ve všech přírodních vědách dostatek a tak bychom "skeptickým" postupem museli vlastně odmítnout všechny přírodní vědy. Kromě toho "skeptici" obvykle zkritizují jediný pokus o vysvětlení působení homeopatik a zcela ignorují existenci dalších, které mohou být pro kritiku i poněkud tvrdším oříškem. Skutečným vědeckým kritikům pro tuto oblast lze doporučit jako výchozí citaci např. přehledný článek B. Poitevina "Mechanismus účinku homeopaticky ředěných léků" (viz výše), kde navíc naleznou odkazy na 36 dalších prací.
4.4 Více homeopatických škol
Občas se ve výpadech proti homeopatii objeví i upozornění na existenci více homeopatických škol, které se od sebe v některých detailech a trochu i v pojetí této léčebné metody liší. Takováto upozornění však, bohužel, bývají spojena s výsměchem nebo alespoň s vyjádřením určitého "vědeckého zadostiučinění", přičemž jsou zdůrazňované a zveličované s tím související polemiky (někdy opravdu nevhodně zabarvené, opomíjející občas i vlastní předmět a tak si zasluhující spíše označení hádky). Myslím si ale, že tohle je pouze vnitřní záležitostí homeopatie a s různorodostí názorů se může vyrovnat jen ona. Navíc je takovýto vývoj ve vědě zcela normální a já jej považuji dokonce za zdravý - vždyť pokroku se obvykle dosahuje s pomocí odborné diskuse. A opět skončím odstavec otázkou: ono snad např. v nejrůznějších oborech klasické (vědecké) medicíny neexistovalo (a neexistuje) více různých názorů a škol, představovaných mnohdy značně agresivními a nesmiřitelnými zástupci a diskutéry, kteří se také dokázali někdy nenávidět až do smrti? Odsoudíme snad proto VM?
4.5 "Nevědeckost" homeopatů
Někdy se můžeme setkat s výrokem, že homeopatie odporuje přírodním zákonům. Pro jistotu však autoři nespecifikují, kterým zákonům konkrétně. O bližším vědeckém rozboru samozřejmě už nemůže být ani řeči. Občasná tvrzení o tom, že homeopaté se staví do opozice vůči vědě, že ji odmítají nebo dokonce popírají apod. jsou patrně čirou fantazií příslušných autorů. Ještě jsem se nesetkal s homeopatem, který by vyčítal vědě (nebo lépe řečeno určitým lidem ve vědě - oněm sebejistým "vědeckým kritikům") něco jiného, než v tomto příspěvku diskutované násilné vymezování a omezování vědeckého poznávání a diletantismus argumentace proti homeopatii. To, že řada homeopatů poukazuje na "přechemizovanost" praktické klasické medicíny jakož i na její stále vzrůstající odosobnění a anonymitu vůči pacientovi je podle mne velice aktuální a rozhodně to nelze chápat jako nepřátelský postoj ke vědě a k vědeckým základům medicíny. Ale ani ony vědecké základy nemusí být vždy správné a tudíž nedotknutelné. Pokud tedy lékař-homeopat zpochybňuje některé dosavadní zásady VM, které jsou v rozporu se současnými zásadami homeopatie, musíme to brát jako pokus o diskusi a ne jako akt nepřátelský celé vědě. Co když má pravdu? Domnívám se, že je velmi chybné označit automaticky kohokoli, kdo momentálně nesouhlasí s nějakými vědeckými závěry, za nepřítele či odpůrce vědy. A není nic přirozenějšího, než že právě lékaři (i když to zároveň třeba jsou homeopaté) chtějí o některých spornějších závěrech medicíny diskutovat. Je ostatně zvláštní předpokládat, že by se homeopaté - v naprosté většině vysokoškolsky vzdělaní a tedy vědou odkojení lidé - automaticky stávali vědeckými odpadlíky. A tak jsou i zde svými nepřáteli homeopaté svévolně před zraky veřejnosti deformováni a upravováni podle přání "kritiků" za účelem získání dalších "pádných" argumentů.
Hovoří-li dnes někdo z homeopatů např. o duchovnu apod., nelze to také považovat za akt nepřátelský vědě. Ono se totiž klidně může jednou stát, že se věda o takové duchovno či jiné "iracionality" bude muset rozšířit podobně, jako se např. musela rozšířit klasická mechanika o kvantovou teorii a teorii relativity. Tyto teorie také byly zpočátku většinou fyziků považovány za "iracionální", nesmyslné a vědě odporující.
4.6 Objektivita, přesnost a logika odpůrců
Někteří homeopaté si stěžují, že jejich odpůrci jsou zarytými exaktními a přísně logickými materialisty vytýkajícími homeopatii mj. idealistické základy. Já s tímto názorem částečně nesouhlasím. Mám informace o tom, že někteří z nepřátel homeopatie jsou věřícími lidmi a tak alespoň oni mohou mít těžko přísně materialistické názory. Ještě však pár poznámek k onomu materialismu. Vytýká-li někdo homeopatii idealistické základy (a to samo o sobě je podle mne zatím nedořešená otázka), měl by totéž vytýkat víře. Navíc spor materialismu s idealismem je neukončený a v případě materialistického základu světa je dokonce nevyřešitelný, neboť negativní důkaz jednoznačně svědčící proti idealismu je patrně zcela nemožný. Netolerantní materialisté tuto svou nevýhodu kompenzují hlasitostí až agresivitou argumentace a, mají-li k tomu příležitost a postavení, i použitím nátlaku. V totalitě potom mohou zneužít i mocenských nástrojů, jak nás naše nedávná historie důkladně poučila.
Co se týká té exaktnosti a přísné logiky odpůrců, zde se příslušní homeopaté mýlí zcela zásadně. Omlouvá je však jejich obecně velmi nízká vzdělanost a erudovanost v exaktních vědách. Tak přehlédnou to, co je v "kritikách" homeopatie někdy zcela zřetelné, jindy důmyslně skryté - velice časté (a možná i úmyslné) nepřesnosti vyjadřování a znásilňování logiky. O míře exaktnosti argumentace oněch "vědeckých kritiků" svědčí i neustálé používání nepůvodních, překroucených a hrubě zdeformovaných informací jako výchozích bodů svých výpadů, stejně jako ignorování pro ně nepohodlných údajů. Tak se potom klidně může použít (resp. zneužít) i přísná logika, aniž by se musela nějak zvláště znásilňovat.
Také velice časté přisuzování iracionality homeopatii (a AM vůbec) a následné její zásadní odsouzení svědčí buď o přetrvávajícím marxisticko-leninském uvažování nebo o neznalosti s oblibou "skeptiky" používaného termínu (viz /ÚVK/). Pokud bych tedy bral ony "exaktní a logické" argumenty nepřátel homeopatie zcela vážně, musel bych ve většině případů "kritik" pochybovat o původním vzdělání a o duševních schopnostech oněch "skeptických" matematiků, fyziků a chemiků. Nabízí se však jiné, dle mého mnohem pravděpodobnější vysvětlení: základem výpadů proti homeopatii je účelovost a té je obětována exaktnost, logika i vědecká čest. Nejspíše v naději, že si toho nikdo nevšimne.
4.7 Diletantismus argumentace
Naprosto charakteristickým znakem všech "kritik" sisyfovského typu je malá až téměř nulová znalost základů homeopatie a především homeopatické kazuistiky. Zdá se, že "skeptikům" nestojí předmět jejich výpadů ani za přečtení základních homeopatických učebnic a už vůbec ignorují periodickou odbornou literaturu v této oblasti. A tak "skeptičtí" matematici, fyzici a chemici napadají něco, co nikdy nestudovali a co je jejich vzdělání a zkušenostem velmi vzdálené. Často potom vycházejí z jediné informace - z onoho pověstného ředění původní substance. Navíc, jak jsem naznačil v jednom minulém odstavci, i tuto informaci obvykle zkomolí. I kdyby opravdu homeopatie patřila mezi pověry a výsledné argumenty "skeptiků" se nakonec ukázaly správné, takovýto postup odsuzování bych přesto považoval za projev ve vědě naprosto nepřijatelného diletantismu. Jak by se třeba fyzikům zamlouvala ironická "kritika" teorie relativity z pera např. veterináře, který by své veškeré informace o napadané teorii čerpal z nějaké populárně vědecké knížky nebo z článků autorů podobně "zasvěcených" jako je on sám?
Co se týká vzdělání, nejblíže ke skutečné kritice homeopatie jako celku mají nesporně lékaři. Bohužel, ani od nich jsem se dosud nesetkal s kritikou vycházející z hlubších znalostí problematiky (viz můj další příspěvek /AM-MRA/). Dovoluji si tedy položit několik otázek: kolik hlasitých nepřátel homeopatie tuto disciplínu skutečně studovalo, kolika se tito lidé účastnili odborných kurzů, seminářů a sympozií, zda důkladně prostudovali alespoň desítky čísel odborných hom. časopisů, kolik homeopatických případů podrobně znají a zda případně homeopatii někdy sami praktikovali? A pro ty nepřátele, kteří mají "odvahu" odsuzovat navíc ještě morální kvality homeopatů (a tak mě iritují ještě více), mám ještě jednu otázku: s kolika skutečnými homeopaty se osobně seznámili?
4.8 ...perlička
Jako perličku a trochu mimo konspekt (neboť to se vědy opravdu netýká) uvedu jeden - tentokrát nesisyfovský - "argument" proti homeopatii, který je snad naštěstí ojedinělý. Dva farmaceuté Dr. V. Bíba a Mgr. A. Franc (a kol.) uveřejnili článek "Poznámky k okultnímu pozadí homeopatie" (Život víry 8, 1995), ve kterém dokazují, že homeopatie je vlastně dílem Satanovým. Tedy i tak lze proti homeopatii bojovat! Mgr. Čehovský ve své glose k tomuto článku (Homeopatie 8, 1995) vtipně dodává k tvrzení autorů o tom, že homeopatie je hříšná a každý by měl tento hřích vyznat a opustit: "Součástí pokání by mohl být i nákup antibiotik v lékárně pana doktora Bíby".
4.9 "Vědecká" vysvětlení homeopatie
"Vědečtí kritici" se však často nespokojují jen s výtkami. Jako správní vědci se též pokoušejí i o vysvětlení účinků a údajné módnosti homeopatie, neboť její velké rozšíření u nás i ve světě nemohou již ignorovat. Zastavme se nyní u některých z oněch "vysvětlení" prý občasných až zanedbatelných úspěchů homeopatie.
Za základ úspěchů homeopatické léčby je "skeptiky" obecně považován placebo-efekt. Takové "vysvětlení" svědčí buď o naprosté neznalosti homeopatické kazuistiky., o neznalosti odborné literatury (i nehomeopatické!) nebo o nesmírné nesoudnosti autorů, přičemž to "nebo" nemyslím jako exkluzivní. Proti placebo-efektu (který se ale patrně také občas uplatní) jako podstaty homeopatie hovoří mnoho fakt. Především je to pravděpodobně dobře prokazatelná účinnost (na placebo až příliš vysoká) při léčení naprosté většiny chorob (lépe řečeno pacientů). Tu však "kritici" odmítají vzít v úvahu, stejně jako výsledky řady potvrzujících vědeckých experimentů. Potom to jsou mimořádné úspěchy ve veterinární homeopatii. Těžko může někdo tvrdit, že homeopat "zblbne" léčené zvíře a to že začne slepě věřit v účinek jakýchsi kuliček, které navíc ani nevidělo, neboť mu byly rozpuštěny v pití. Podobně lze argumentovat úspěchy léčení malých dětí, mnohdy ještě batolat. Dalšími výmluvnými případy jsou pacienti-zoufalci, kteří se dlouhá léta (např. třeba i 10 let) bezúspěšně léčili u řady různých klasických lékařů-specialistů a jejich stav se v nejlepším případě pouze nezhoršoval. Jak to, že ani u jednoho z oněch původních lékařů se ten placebo-efekt při polykání nesmírné spousty prášků neprojevil a začne fungovat až u homeopata? A zrovna těchto případů je, bohužel, mnoho. Jsou však i případy, kdy se ono "placebo" u jednoho homeopata neuplatní a začne účinkovat až u jiného, který nasadí jiný lék. Nebo začne fungovat až po delším čase, když homeopat změní původní lék za jiné "neúčinné" homeopatikum. Všechny takovéto případy popisuje velice rozsáhlá a stále doplňovaná kazuistika. Kolik asi oněch "kritiků-teoretiků" nějakou její část prostudovalo? A i kdyby jí někdo z nich nevěřil, může se přece v novějších případech i osobně přesvědčit o správnosti závěrů příslušných ošetřujících lékařů-homeopatů. Nebo další známá věc. Jedním z empirických pravidel homeopatie je, že při správně vedené konstituční léčbě často dochází v první fázi ke krátkodobému zhoršení pacientových subjektivních potíží. Přitom nezáleží, je-li pacient na tuto skutečnost předem upozorněn či nikoli. Domnívají se snad "skeptici", že takovýmto, pro pacienta nepříjemným způsobem se projevuje placebo? Nebo uveďme další otazník: jak to, že existují významné rozdíly v úspěšnosti léčby mezi zkušenými homeopaty a začátečníky či takéhomeopaty?
Někdy se můžeme setkat i s dalšími "základními principy homeopatie" přisouzenými "kritiky": se sugescí a hypnózou. Opět i zde jde buď o zásadní omyl vyplývající z naprosté neznalosti homeopatické praxe a homeopatů jako takových nebo je to vědomá nepravda čili lež. Potom by totiž všichni dobří psychologové, psychiatři a mágové museli mít lepší výsledky než homeopaté, kteří, snad až na výjimky, nemají praktickou průpravu pro hypnózu a v životě ji nepraktikovali. Nicméně hypnóza jako léčebná metoda své místo nepochybně má, rozhodně ne ale v rámci homeopatie. Hypnóza, sugesce a placebo-efekt by však, pokud se nemýlím, vlastně také neměly podle puristických "skeptických" zásad vědecké metody do vědy patřit. Fyzici je nedokáží zvážit ani změřit, natož vysvětlit, jsou patrně "v principu nevyvratitelné" a metodou dvojitě slepého pokusu je též zkoumat nelze. A tak mi nezbývá než konstatovat, že vysvětlení účinnosti homeopatie pomocí placeba, hypnózy a sugesce vlastně odporuje Occamově břitvě a je v sisyfovském pojetí vědecké metody, tudíž, nevědecké.
Dále se též hovoří o psychologickém efektu při léčbě. Jako podstata homeopatie je to samozřejmě opět omyl (viz mou úvahu o placebu výše). Své místo ale patrně také má. Na pacienta jistě kladně působí, udělá-li si někdo čas, trpělivě mu naslouchá a projevuje navíc i značný zájem o jeho osobu. To však mají dělat teoreticky všichni lékaři a dobří lékaři to také, podle možností, činí. Homeopat to však při konstituční léčbě dělat musí, jinak by lék jen jaksi odhadoval a pravděpodobnost vyléčení by silně poklesla. Uvedený kladný psychologický efekt ale sám o sobě neléčí (až samozřejmě na výjimky, většinou u hypochondrů, kde se může krýt s placebem nebo např. u lidí v momentálním silném duševním stresu apod.), léčení však může urychlit a pro pacienta i usnadnit. Tentýž závěr ovšem platí i pro klasickou medicínu.
"Skeptici" často tvrdí, že homeopatie resp. její účinky jsou pouze záležitostí víry (je to téměř synonymní s oním placebem). Praxe však ukazuje, že v procentu úspěšnosti léčby se "věřící" pacienti od těch "nevěřících" téměř neliší. Lze tvrdit, že nasadí-li homeopat vhodný lék (ať už konstituční nebo symptomatický), pak konečný léčebný účinek prakticky nezávisí na pacientově víře v uzdravení. I toto hledisko by mělo být zahrnuto do seriózního plošného výzkumu. Já však v tomto bodě vidím ještě jeden logický zádrhel. Sdružení Sisyfos se distancuje od kritiky náboženské víry. Otázka proč tomu tak ve skutečnosti je se zdá být velice zajímavá, neboť víra v cokoli přece není ani trochu vědecká. Ustanovili-li se tito lidé za popularizátory zásad kritického a skeptického myšlení (I. David, (http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/sis00_7.htm), proč tedy výslovně odmítají kritizovat víru? Osobně mne napadají jen dvě dostatečné odpovědi: buď někteří z těchto až mechanisticky uvažujících lidí jsou sami věřící (pak přece nebudou napadat sami sebe) a nebo se tito bojovníci za vědu bojí udělat si mocné nepřátele - církve a spoustu věřících. Pokud však považují sisyfovci účinky homeopatie za záležitost pouhé víry, pak by se od kritiky této léčebné metody měli také programově distancovat.
4.10 Vědecká diskuse?
Poměrně charakteristické pro "skeptiky" je to, že při "kritikách" homeopatie a dalších alternativ přednostně oslovují laickou veřejnost, nanejvýše pak diskutují sami mezi sebou. S homeopaty a dalšími specialisty napadaných oborů se však diskutovat nesnaží. Zdá se mi to pochopitelné a napovídá to, že sami "kritici" si alespoň částečně uvědomují hodnotu svých argumentů a svých znalostí odsuzovaných disciplín. Tím horší světlo to ale vrhá na jejich vědeckou etiku a snahu po skutečné objektivitě. Tomu ostatně odpovídá i jejich vůle získat čerstvé informace týkajících se předmětu výpadů a snaha o výměnu odborných názorů. Jako příklad mohou posloužit dvě odmítnutí pozvání na vědecké matiné v rámci 6. Světového kongresu Mezinár. homeopatické lékařské organizace konaného v listopadu 1995 v Praze, která jsou otištěna v ČSHom, leden-únor 1996. Prof. MUDr. V. Schreiber, DrSc., předseda Rady pro popularizaci vědy AV ČR ono pozvání přezíravě odmítá jedinou větou: "Programově se nezabývám šarlatánstvím". Prof. Dr. Ing. R. Zahradník, DrSc., předseda AV ČR potom píše: "... Váš kongres patří do setkání, jichž se neúčastním". Akademie věd je tedy v těch nejlepších rukou. Dva její vysocí funkcionáři totiž patrně vědí o AM již vše a nemusí tak ztrácet čas získáváním dalších informací či vědeckou diskusí. Dalším příkladem podobného "vědecky kritického" přístupu může být i poznámka pisatele (nejspíše dr. Grygara) ve Zpravodaji Sisyfos (http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/sisyfos.htm) v odstavci nazvaném povýšeně Co dělají nesisyfové aneb zírejte s námi: "6.6.1995 byla v Brně akce nazvaná Mohou domy zabíjet? Nebyl jsem na ni, protože témata přednášek mě dostatečně odradila, ale dovedu si obsah představit. Jejich názvy jsou Vliv geologického podloží na lidské zdraví a Energeticko-informační pole živé hmoty". Opět tedy jeden z vševědů. A pak, že věštění a vidění budoucnosti neexistuje!
Účelové veřejné odsuzování alternativní medicíny však má, bohužel, i praktický dopad. "Vědečtí kritici" totiž mohou být morálně zodpovědni i za zdraví mnohdy velmi závažně nemocných lidí, jejichž choroby klasická medicína neumí léčit. A těch je, bohužel, zatím až příliš mnoho. Takoví "nevyléčitelní" nemocní, kteří obvykle nemohou ani v nejmenším posoudit oprávněnost "kritik" AM (navíc oslněni někdy i tituly, vědeckými hodnostmi a funkcemi autorů diletantsky vedených výpadů), se od jakékoli alternativy léčení s pohrdáním odvrátí přes to, že právě jim by některá z metod AM mohla výrazně pomoci. Zdá se mi, že tuto zodpovědnost si "skeptici" prostě vůbec nepřipouštějí.
5. PŘÍKLADY
5.1 Léčitelství
Je na čase uvést několik konkrétních příkladů dokládajících má tvrzení. Ten nejobsažnější z nich si zasloužil samostatný příspěvek (/AM-MRA/) a o dalším se zmiňuji také jinde (/NT/). Nejprve bych se však trochu věnoval článku, který se nezabývá homeopatií ale tentokrát léčitelstvím. Vykazuje totiž některé charakteristiky kritik sisyfovského typu, které stojí za zvláštní zmínku. Dostal se mi do rukou opis příspěvku "Fyzikální interakce a lidoví léčitelé", jehož autorem je fyzik L. Pekárek v FÚ AV ČR. Nevím, komu byl článek původně určen, ale nemohu se zbavit dojmu, že zhruba polovina textu je oním mnou výše uvedeným poněkud irrelevantním odborným "mlžením" o fyzikálních interakcích. Omlouvám se za onen výraz mlžení, ale opravdu mě výstižnější nenapadá. Fyzikálně vzdělaným lidem totiž příslušná část článku nic nového nepřináší a na učební text o fyzikálních interakcích je zase krátká a nesystematická. Pro laiky je potom příliš odborná, málo srozumitelná a tím i zbytečná. Ovšem jen ti první odhalí značnou irrelevantnost řady uvedených informací jako argumentů proti objektivitě léčitelství. Uznávám však, že uvedená vada na kráse je diskutabilní a těžko ji lze přisuzovat větší závažnost. Konečně, já se tu také hodně rozpovídávám.
Za podstatnější chybu považuji autorem několikrát uvedený výraz "léčitelé (resp. senzibilové) a jejich manažeři". Autor se buď s běžnými lidovými léčiteli nikdy nesetkal a vychází snad jen z informací o léčitelích typu pana Kašpirovského (který pro své hromadné seance možná nějakého manažera má) a nebo se snaží čtenáři vnutit dojem, že léčitelé jsou vlastně jen jakousi odrůdou varietních umělců. Takovéto nečestné podsouvání vlastního názoru je ale v příkrém rozporu nejen s vědeckou etikou, ale i s výše diskutovanou snahou o odborný výklad fyzikálních interakcí.
Dále jsem nabyl dojmu, že dr. Pekárek pro svou argumentaci proti objektivitě léčitelství používá ve značné míře logickou smyčku. Tedy velmi zjednodušeně řečeno: objektivní léčitelství nelze objasnit čtyřmi dosud známými základními fyzikálními interakcemi - objasnění léčitelských úspěchů nutně nevyžaduje zavedení páté interakce - a z toho tedy logicky vyplývá, že léčitelství je šarlatánství (založené na placebu, psychoterapii atd.). A tak se teoretický "kritik" šikovně vyhne nutnosti praktického ověřování a náročných výzkumů.
Za nejzávažnější chybu dr. Pekárka však považuji jeho zcela obecně řečené tvrzení v závěru článku o tom, že léčitel k sobě psychicky a někdy i sexuálně přiváže pacienta tak, "že se pacient bez dalšího styku s ním často neobejde po celý zbytek svého života". To je zcela nehorázné a nepravdivé nařčení a nedivil bych se, kdyby za tento výrok léčitelé pana autora úspěšně zažalovali.
5.2 Sisyfovské stanovisko k homeopatii
Ve zpravodaji Sisyfos (2. číslo, také (http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/sis02_01.htm) vyšlo "skeptické" stanovisko k homeopatii. Nenašel jsem žádné označení autora a tak soudím, že článek vyjadřuje obecné mínění všech zainteresovaných sisyfovců. Bylo by vhodné, kdyby se k onomu stanovisku podrobněji vyjádřili homeopaté. Já jen stručně uvedu své laické připomínky. Především zde pisatelé kritizují tzv. teoretické principy homeopatie, které uvádějí tři: léčení podobného podobným, potenciaci léků a princip "psory".
U prvního z nich, které je opravdu základním filosofickým východiskem homeopatie, autoři opět zcela opomíjejí praktické výsledky této metody, které oprávněnost (přinejhorším alespoň částečnou, budu-li opatrný) uvedeného principu prokazatelně a někdy i velmi názorně potvrzují. Škoda, že pisatelé neuvádějí alespoň některý z "mnoha důkazů, které ho vyvracejí". Nabízí se vysvětlení, že ony mnohé důkazy jsou asi podobného charakteru jako výše zmíněné přírodní zákony, které homeopatie údajně porušuje. Bližší argumenty ohledně zásady léčení podobného podobným jsou uvedeny v příspěvku /AM-MRA/.
Problém principu potenciace a dynamizace jsem již diskutoval výše. Zde bych však citoval, dle mého, velice namyšlené a nesprávné tvrzení odporující skutečnosti i samotné důkazové logice: jelikož prý nebyla nikdy prokázána existence předpokládané léčivé síly uvolňující se při potenciaci a dynamizaci, "ani nemůže existovat jakýkoli smysluplný důkaz významu potenciace a dynamizace". A tak se snadno sisyfovskou logikou vyhneme pokušení provádět nějaké experimenty, které by, nedej Bůh, mohly mít nepříjemné výsledky. Chyby se však autoři dopouštějí i v následující větě, kde tvrdí, že uvedený princip "je opakem základního, bezpečně prokázaného a všeobecně akceptovaného farmakologického poznatku o přímé závislosti odpovědi na dávce". Toto je příklad vědecky zcela nepřípustné interpolace a zobecnění !!! Vždyť farmakologické studie potvrzující onu závislost jsou prováděny v úplně jiném koncentračním oboru a s jinak připravovanými léky! Navíc i tam existují výjimky, kdy nějaká látka v "rozumném" koncentračním rozmezí vykazuje lokální maximum či minimum účinnosti. Také tedy jasná ukázka objektivity, exaktnosti a logičnosti sisyfovské argumentace!
Za velmi nepřesné považuji uvedení termínu "psora" v souvislosti s třetím principem. Tomuto termínu se věnuji blíže v příspěvku /AM-MRA/, kde tvrdím, že pisatelé používající toto slovo v uvedeném významu se ani neseznámili s homeopatickou terminologií. Zdá se navíc, že právě v tomto odstavečku se zvláště výrazně projevuje zásadní nepochopení homeopatických principů pisateli, jinými slovy diletantismus autorů. Jinak by totiž mj. nemohli napsat, že onen třetí princip je v logickém rozporu s prvním. Na podrobnější vysvětlení by ale byla zapotřebí nejspíše celá přednáška o homeopatické "filosofii" vzniku a vývoje choroby a na to se rozhodně necítím. Zvláště zde prosím homeopaty, kteří jsou "teoreticky" a pedagogicky na vyšší úrovni, aby se k problému vyjádřili a jasně tak ukázali, že autoři příspěvku patrně ani netuší, o čem vlastně píší.
Za absolutní vrchol vědecké otrlosti však považuji způsob uvedení jediné(!) citace jako jednoho z důvodů k odmítnutí homeopatie (všechny ostatní konkrétní důvody jsem již v tomto odstavečku diskutoval): "Podle dosud nejpodrobnější metaanalýzy 107 kontrolovaných klinických experimentů z posledních let (Kleijnen a kol.: Clinical trials of homeopathy, British Medical Journal 302, 1991) nejsou důkazy, potvrzující účinnost homeopatie, přesvědčivé a jsou nutné další studie. Ze všech těchto důvodů odmítáme homeopatii jako léčebnou metodu a z hlediska medicíny ji pokládáme za postup non lege artis". Nedalo mi to, citovanou publikaci jsem si vyhledal a zde velmi stručně uvádím její hlavní závěry. Z celkově statisticky zpracovaných 105 (nikoli tedy 107) klinických experimentů s interpretovatelnými výsledky (75 z nich bylo tzv. dvojitě slepých!) vykázalo 81 (tj. cca 76% !) pozitivní účinek homeopatické léčby ve srovnání s kontrolami (většinou s placebem) na hladině významnosti p<=0.05. Z 22 nejlépe metodologicky zpracovaných studií bylo potom 15 (tj. cca 68%) pozitivních. Autoři - rozhodně nepatřící podle některých formulací mezi homeopatické nadšence a znalce - v diskusi opatrně (ale dle mého správně, neboť setká-li se věda s něčím novým, nevyhovujícím zaběhnutým představám, je na místě nejvyšší opatrnost a skepticismus) mj. uvádí, že přes KLADNÝ výsledek zůstává v této oblasti ještě mnoho otázek a k vyjádření DEFINITIVNÍHO závěru je nutno provést další studie, tentokrát za přísně definovaných podmínek. Povšimněte si, prosím, zcela zásadního rozdílu této formulace od formulace sisyfovské a porovnejte to s originálem Kleijnenova článku. Tvrdím, že "skeptici" si v tomto případě zcela nehorázně přizpůsobili závěry jedné solidní vědecké práce tak, aby vyhovovaly jejich záměru a ukazovaly přesně naopak než původně - tedy jako důkaz neúčinnosti homeopatie - neboť na základě také této publikace docházejí k závěru, že homeopatie je postupem non lege artis. Nejspíše při onom zcela zásadním překrucování závěrů cizí vědecké práce doufali, že se nikdo neobtěžuje si Kleijnenův článek přečíst. Dr. Grygar v již citovaném příspěvku o vědecké metodě (http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/vedmetod.htm) říká, že vědec úmyslně upravující výsledky své práce spáchal smrtelný hřích a je za to potrestán tvrdým absolutním trestem - trvalou ztrátou důvěry. Jakým trestem by tedy měli být potrestáni autoři diskutovaného stanoviska k homeopatii, když úmyslně převracejí výsledky ne své, ale dokonce cizí vědecké práce? Toto byla, podle mne, zvláště výmluvná ukázka sisyfovské "vědecké" argumentace a její objektivity. Takto "čistě" tedy bojují naši ochránci čisté vědy, tedy vědy bez "iracionalit, pověr a výmyslů"!
5.3 "Oficiální kritická vyjádření"
V časopisu Česká a slovenská homeopatie (listopad, prosinec 1994) nalezneme v polemice Homeopatie - pro a proti vyjádření Prof. MUDr. Jiřího Heřta, DrSc., které bylo napsáno na žádost redakce. Autor tam uvádí "oficiální kritická vyjádření k homeopatii". Tento článek rozhodně stojí za přečtení. Myslím totiž, že je klasickým představitelem takových "vědeckých kritik", které jsou založeny na neskrývaném přesvědčení, že dnes již vše podstatné známe, příroda nás už nemůže překvapit a k vědeckému odsouzení čehokoli stačí jen argumentace od zeleného stolu. Pokud nedošlo ke zkreslení nebo k nepřiměřenému zkrácení citací a výroků, jde o neuvěřitelně výmluvný příklad dogmatismu, demagogie a snad i bohorovnosti autorů oněch "oficiálních kritik".
První (a vlastně jedinou o homeopatii) z oněch "kritik" je usnesení prezidentů a reprezentantů evropských společností pro farmakologii (tedy lidí s velice pravděpodobným napojením na farmaceutický průmysl!) na setkání v Belgirate r. 1992. Každá z oněch uvedených "několika zásadních formulací" je takovou ukázkou středověkého myšlení a argumentace, že by si zasloužila podrobný vědecký rozbor a širokou publikaci jako odstrašující příklad. Zvláště pak při výuce na středních a vysokých školách, aby studenti viděli, jak nikdy nemají uvažovat a činit závěry - pokud ovšem nebudou případně na nějakém tom odsudku hmotně zainteresováni. Aby uvedené argumentaci nasadil prof. Heřt korunu (i když to už podle mne ani nejde), použil ke svým závěrům zaměřeným na zpochybnění homeopatie ještě výše diskutovanou publikaci Kleijnenovu a říká: "Z obou uvedených dokumentů je zřejmé, že dosud nebyl jednoznačně prokázán účinek homeopatických léčiv, že nebyla nalezena vědecky přijatelná teorie, která by mohla vysvětlit dynamizaci a účinek vysoce ředěných léků, a že proti výkladu homeopatů lze vést jak věcné, tak logické námitky." Jak málo tedy stačí k vědecké argumentaci a k obecným závěrům! Použiji tedy jeden pamflet a z jedné seriózní práce si vyberu to, co se mi hodí a již mohu činit vědecké závěry. Ke cti prof. Heřta je ale nutno říci, že Kleijnenův článek patrně skutečně četl a jeho závěr uvedený jinde ve svém vyjádření v podstatě nedeformuje. Potom mi ale zcela uniká jeho způsob myšlení a dedukce, když onu publikaci svědčící značně PRO homeopatii použil jako jedno ze dvou vyjádření zaměřených PROTI homeopatii a zdá se mu to navíc "zřejmé".
Druhá v článečku uvedená "oficiální kritika" se týká clusterové medicíny a pokud citát není příliš vytržen z kontextu, nezůstává za první ukázkou svým dogmatismem vůbec pozadu. Jde o úryvek z odborného posudku vypracovaného fyzikálním chemikem prof. R. Zahradníkem: "Postupy, kterých se při zpracování biologických materiálů používá (...) jsou bezpečnou zárukou, že z celé analýzy nelze získat jakoukoli medicínsky interpretovatelnou informaci. Nepřísluší mi vyjádřit se k tomu, zda jde spíše o šarlatánství či o výraz rozsáhlé a hluboké nevzdělanosti. Co je na pováženou, je účast lékařů u praktik tohoto druhu". Co je, dle mého, ve skutečnosti na pováženou, je bohorovnost autora uvedeného úryvku.
A to je z oněch oficiálních kritik uvedených v článku prakticky vše. To zase dostala homeopatie od vědy zastupované prof. Heřtem smrtelnou ránu!
5.4 Ostudný rozhovor
Podívejme se nyní podrobněji na jeden z "nejzdařilejších" příspěvků do diskuse o homeopatii. Jedná se o odpovědi předsedy AV ČR Prof. RNDr. Ing. R. Zahradníka, DrSc. na otázky redaktorky Mladého Světa J. Bednářové, které byly publikovány v článku nazvaném - dle mého velice příznačně - "Triumf odborné negramotnosti" (Mladý svět 46/1995, str. 18). Zájemcům o problematiku vědecké kritiky a diskuse a těm, kterým není lhostejný další vývoj české vědy velice naléhavě doporučuji, aby si příslušný článek přečetli. Na neuvěřitelně malém prostoru se totiž prof. Zahradníkovi podařilo předvést řadu "vědeckých hříchů", které v tomto svém příspěvku napadám. Navíc, všechna svá tvrzení týkající se homeopatie a homeopatů tam předkládá scholasticky a dogmaticky, s naprostou jistotou, že jeho slova jsou absolutní a nezpochybnitelnou pravdou.
Především v uvedeném rozhovoru prof. Zahradník demonstruje své zásadní nepochopení principů homeopatie. To je např. zvláště zřejmé z tvrzení, že "voda tekoucí z pražského vodovodu je díky své kontaminaci homeopatický všelék. Ale muselo by se jí tu desetkrát, tu sedmdesátkrát, tu stokrát zatřepat. ...". Též zahrnutí živé a mrtvé vody do homeopatie naznačuje úroveň autorových odborných znalostí. Hlavně však ironické uvedení citátu z knihy paní E. Hubbart-Wrightové svědčí o naprostém nepochopení principu homeopatického vyšetření pro určení konstitučního léku. Úplnému laikovi bez sebemenších znalostí problematiky může uvedené tvrzení, navíc takto poněkud vytržené z kontextu, připadat podivné až směšné, každý homeopat (i já jako informovanější laik!) však v onom mistrně napsaném citátu okamžitě vidí jednu ze základních charakteristik určitého hom. léku. Autorovu nepochopení se ale nedivím. Vždyť on je přece fyzikální chemik a původní homeopatickou literaturu patrně nikdy ani neviděl. Kde ale bere odvahu(?) k té své veřejné ironii? Předkládaný vzorek argumentace homeopatů (6. odpověď) je, dle mého, svévolným vkládáním slov do cizích úst podle vlastních představ a přání a vnucuje otázku, s kolika homeopaty asi pan profesor vůbec přišel do styku. Autorova nulová znalost hom. praxe a jeho neschopnost odborného posouzení léčení je potom zcela zřetelná např. v suverénním vysvětlení případných účinků homeopatie - placebem a sugescí (4. odpověď). Díky 8. a 9. odpovědi se dozvídáme i rozhodující příčinu rozvoje homeopatie - tou je, víceméně, "sprostý a nemilosrdný kšeft". Za nejotřesnější část článku však považuji 7. odpověď. Nejenže si tam fyzikální chemik činí nárok na rozhodování o tom, kdo má a kdo nemá právo používat titul MUDr., ale navíc to dělá s pomocí urážlivého přirovnání!
Celkově je článek laděn ironicky a cítím, že přímo oplývá arogancí a zlobou. Stojí za zamyšlení, zda je vhodné pro vědce a navíc předsedu AV ČR používat ve veřejně publikovaném názoru termíny jako "svět iracionálna, pověr a výmyslů, bludy, slabomyslný podvod, absurdní podvod, sprostý a nemilosrdný kšeft, žvanění s vlněním a zářením, blábolení, odborná negramotnost". Podle mne prof. Zahradník překročil ve svých odpovědích nejen hranice vědecké etiky, ale i hranice obecné lidské slušnosti. Na závěr tohoto odstavce uvedu ještě tři citáty z reakcí čtenářů na kritizovaný článek. "... máme proti sobě člověka problému naprosto neznalého, nelékaře a navíc předpojatého, který dal arogancí a vulgárností svého projevu zcela najevo, že mu o žádnou skutečně věcnou a vědeckou diskusi naprosto nejde" (MUDr. Miloš Rýc). "A dočkal jsem se víceméně žlučovitého útoku na nepřítele, kterého si pan profesor uzpůsobil tak, aby mohl dojít k závěrům učiněným předem" (PhDr. Vladimír Nezkusil, CSc., Praha). "Opět jsme tu dostali naservírovánu bohatou porci 'vědecké' intolerance, nadřazenosti a nevraživosti" (Luboš Votava, Praha).
6. BOJ PROTI "PAVĚDĚ"
6.1 Vyloučení HS z ČLS JEP
Výše uvedený článek z MS však, bohužel, není ojedinělou aktivitou předsedy naší AV na poli boje za odstranění homeopatie a dalších "iracionalit". Na sjezdu České lékařské společnosti JEP konaném ke konci loňského roku (1996) byla za velice podivných podmínek (což bude mít asi soudní dohru!) vyloučena homeopatická společnost, která do té doby byla členem ČLS. Jedním z "odborných" řečníků před hlasováním byl i prof. Zahradník, přičemž k veřejné obhajobě homeopatie nebyl nikdo z přítomných homeopatů připuštěn. Protihomeopatický obsah řeči prof. Zahradníka ovšem opět nic nového v argumentaci nepřinesl a tak k němu již nemám co dodat. Co mě však zásadně zajímá: z jakého titulu pan profesor vlastně na shromáždění lékařů hovořil a prakticky tak mohl ovlivňovat konečné hlasování? Domnívám se, že těžko by mluvil tak jak mluvil a těžko by vůbec byl přizván k projevu na lékařské téma, kdyby byl pouhým řadovým fyzikálním chemikem. Nabízí se proto otázka, zda vlastně při prosazování svých osobních (a jak je diskutováno výše i nepodložených) názorů nešlo o zneužití postavení předsedy AV ČR a zda je pan profesor vůbec schopen uvědomit si svou obrovskou zodpovědnost za budoucí rozvoj české vědy a za její další hodnocení veřejností.
6.2 Boj o ovlivnění studentů
Další konkrétní případ boje proti AM. Již od roku 1990 probíhá na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové výuka předmětu nazvaného Základy komplementární medicíny, seznamujícího zájemce s principy některých neklasických metod léčby a diagnostiky (např. akupunktury a jejích modifikací, fytoterapie, homeopatie, jógy atd.). Předmět je určen pro studenty 4. ročníku a je nepovinně volitelný, což znamená, že jej mohou studenti zcela ignorovat. Proto mne doslova šokovalo a nesmírně rozhořčilo, když jsem se dozvěděl, že tato výuka byla v roce 1995 odsouzena komisí zřízenou pro evaluaci fakulty v rámci UK a následně odsouzena i některými dalšími vysoce postavenými osobami naší vědy a výuky (mj. především prý Dr. Grygarem - astrofyzikem!). Z této informace na mne dýchl středověk. Považuji za nepřípustnou snahu lidí s mocí rozhodovat o směrech dalšího vývoje vědy učinit z důležitých orgánů jednoho z hlavních garantů české vědy inkviziční komise určující, co se studenti smějí nebo nesmějí dozvědět. I kdyby totiž nakrásně byly přednášené disciplíny komplementární medicíny šarlatánské, je podle mého více než vhodné, aby se s nimi budoucí lékaři měli možnost seznámit, měli o nich lepší přehled než jejich příští pacienti a případně je potom i odsoudili. Ovšem na základě vlastních, alespoň základních vědomostí o nich. Přitom tyto vědomosti jim musí předat lidé těmito disciplínami se zabývající. Je otřesné, že např. na lékařské fakultě v Plzni seznamoval několik let studenty s homeopatií a jinými metodami AM prof. Heřt, o jehož znalostech, objektivitě, schopnosti logického úsudku a snad i pravdomluvnosti si můžete udělat představu po přečtení jednoho výše uvedeného odstavce a především pak dalšího mého příspěvku /AM-MRA/. V této souvislosti upozorňuji také na velice výmluvný soubor dopisů a písemných stanovisek uveřejněných v oddíle Homeopatie na fakultní půdě v ČSHom, duben 1995. Je vysoce pravděpodobné, že lidé tak nekompromisně brojící proti zmíněné volitelné výuce na LF UK v Hradci Králové budou podle svých možností proti komplementární (alternativní) medicíně ve všech jejích směrech hlasitě vystupovat a stejné názory budou požadovat i od svých žáků. Nemohu zde nevzpomenou praktiky totality, kdy byly např. celé kolektivy nuceny podepisovat různé Anticharty a jiné odsuzující pamflety, přičemž jim nebylo dovoleno se s vlastním předmětem kritiky ani seznámit.
6.3 Nekompetence
Když uvážím, jakých suverénních aktivit se proti homeopatii a dalším metodám AM dopouští fyzikální chemik prof. Zahradník a s ním řada matematiků, fyziků, chemiků apod. (ale i lékařů, kteří se neobtěžují seznámit se ani s těmi nejzákladnějšími principy a konkrétními výsledky homeopatie), napadá mne, zda v budoucnu nebude třeba rozhodovat o dalším vývoji fyziky nějaký výše postavený lingvista, o matematice třeba botanik atp. Ostatně, naše totalitní historie takové případy nekompetence dobře zná; např. Mikrobiologický ústav ČSAV prý kdysi vedl bývalý bachař. Věc ale může být opravdu vážná. Nepokládám sice za příliš pravděpodobné, že by se podařilo mocným "skeptikům" oficiálně zakázat používání homeopatie; to by bylo asi politicky neúnosné při našich snahách o vstup do Evropy. Též velice účinný zákaz dovozu homeopatik i přes argumentaci o zbytečném a naši neuspokojivou obchodní bilanci zatěžujícím dovozu "neúčinných, lékuprostých a drahých" homeopatik by asi politicky neprošel. Možný a velice nebezpečný zásah proti homeopatii a případně i dalším metodám AM ale naznačuje prof. Zahradník ve své 7. odpovědi výše diskutovaného rozhovoru. Co kdyby vyšlo např. nařízení Ministerstva zdravotnictví, že lékaři zabývajícímu se homeopatií bude odebrán titul MUDr. a svou původní lékařskou praxi tak již dále nebude moci provádět? Výše uvedené vyloučení homeopatické společnosti z řad ČLS JEP může být prvním krokem k takovému nařízení. To by bylo opravdu tragické. Jednak by byla nucena řada schopných lékařů homeopatii (a případně i ostatní "alternativy") opustit, neboť by je samotná homeopatie neuživila (např. kvůli zadluženosti díky provozování své původní specializace). Homeopatie by se tak navíc stala běžnou živností a otevřela by se skutečným šarlatánům nemajícím o zdraví člověka a o medicíně mnohdy ani ponětí. Ve svých důsledcích by potom mohlo docházet ke značnému zdravotnímu poškození řady pacientů, následná diskreditace homeopatie (resp. AM celkově) by potom vedla k dalšímu úpadku a naše současná medicína by tak zůstala v péči o zdraví osamocená a v mnoha případech, jak známo, zcela bezmocná. Ovšem zdraví člověka "skeptiky" asi příliš nepálí, i když se starostí o pacienty často ohánějí. Jinak by se totiž zajímali o praktické výsledky jednotlivých oborů AM, což zcela evidentně nečiní a praxi opravdové AM zcela ignorují.
6.4 Dogmatismus
Vědce sisyfovského typu já osobně nazývám dogmatiky a viním je z toho, že vědě kladou umělé a svévolně definované hranice a tím ji v dalším rozvoji omezují a brzdí. Navíc skutečnou vědu v očích inteligentnější a zasvěcenější veřejnosti značně diskreditují. Zdá se mi, že tito lidé se v podstatě snaží (doufám nevědomky a s vírou ve vlastní pravdu a ve správnost svých činů) dostat společnost myšlením do středověku, přičemž nahrazují některé termíny - např. "Písmo svaté" za "vědu", "kacířský" za "nevědecký" apod. Doufejme, že se neobnoví i některé praktické metody argumentace jako je zákaz určitých směrů poznávání a pronásledování jejich protagonistů, pálení knih, upalování kacířů, mučení a jiné vyhánění ďábla - pavědy. Za totality byly středověké metody zmírněny na ukončení kariéry, výpovědi ze zaměstnání, postižení potomků a občas i uvěznění, měly však obvykle politický podtext. Obávám se, že i toto mírnější "přesvědčování" by stále mohlo být velice účinné a značně tak zbrzdit intelektuální rozvoj dalších generací. Vycházeje z formy některých příspěvků a aktivit určitých zvláště nesmiřitelných "skeptiků" bych se takovému neblahému vývoji ani příliš nedivil.
Sisyfovci se rozhodli bránit vědu před "pavědou" (viz např. příspěvek "Braňme vědu" od B. Vlachové, (http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/sis00_07.htm). Podle mého však není největším nebezpečím pro vědu skutečná pavěda - ta totiž vždy časem sama zajde na úbytě a rozvoj vědy nemůže dnes již ohrozit ani krátkodobě. Též tzv. "nevědecké názory" nemohou skutečné vědě ublížit. Naopak, některé z nich totiž, potvrdí-li se, mohou vědu rozšířit o další dimenze mechanistickým přístupem nepoznatelné. Hlavní nebezpečí pro vědu však vidím ve skutečně nevědeckém myšlení, plným dogmatismu, přehnaného sebevědomí, konzervatismu, odborné omezenosti, pocitu nadřazenosti vlastního oboru nad jinými a nezřídka i nenávistné zaujatosti, zaklínajícím se vědou a přitom bránícím dalšímu rozvoji objektivního poznávání.
Kdo může (a nebo spíše musí) bojovat proti dogmatismu ve vědě? No především skuteční vědci, vědci nejen svými tituly a případnou odbornou prací ale vědci i svým duchem. Lidé, kteří ve vědě staví poznání pravdy vysoko nad svou ješitnost, duševní pohodlnost či jiné osobní nedokonalosti. Přes svou skromnost však tito lidé musí být v obraně vědy a pravdy mnohem hlasitější než dosud a nesmí se nechat překřičet dogmatiky sisyfovského typu. Jinak se stanou pouhými mlčenlivými nástroji "svaté vědecké inkvizice" a historie je odsoudí jako tiché spoluviníky stagnace naší vědy na přelomu tisíciletí.
7. ZÁVĚR
Na závěr bych chtěl uvést svoji soukromou, téměř filosoficky laděnou odpověď na otazník v nadpisu tohoto příspěvku. Skutečná věda se mi nejeví jako antagonista AM a obráceně. Zdá se mi, že je pouze otázkou času, kdy tyto zatím zdánlivě málo slučitelné světy odlišných pohledů začnou nacházet stále více společných bodů a nakonec, po poznání a následné eliminaci nesprávných názorů splynou a stanou se tak pouze různými obory jediné a velice úspěšné integrální medicíny. Věda tak možná dostane další rozměr, AM se oprostí od případných nepodložených pověr a lidstvo tím jedině získá. A to nejen po praktické stránce.
P.S.
Již delší dobu napsaný výše uvedený příspěvek /VkAM/ doplním ještě o čerstvé informace. Dne 18.2.1997 byl v televizi Nova odvysílán v pořadu Na vlastní oči další příspěvek ohledně léčitelství. Ponechám stranou fakt, že tentokrát hovořil jasně ve prospěch AM. Za mimořádně důležité totiž považuji projevené názory MUDr. B. Svobody, předsedy lékařské komory, kterého bych zařadil podle vyjadřování mezi typické "skeptiky" sisyfovského typu. V jeho krátkém příspěvku se mj. vyskytl požadavek, se kterým se u "vědeckých kritiků" setkáme poměrně často, a to ve smyslu: "přesvědčte mne o účinnosti AM resp. některých jejích metod a já přestanu proti ní vystupovat". To je ale podle mne hrubý logický a etický omyl, vyplývající nejspíše z extrémního velikášství autorů takovýchto výroků. Pokud totiž oni veřejně vystupují proti něčemu, je na nich, aby dokázali svou pravdu. Chtějí-li navíc něco "kritizovat", co není jejich oborem (např. právě metody AM), nebo dokonce o "kritizovaném" rozhodovat, mají za povinnost se sami snažit získat podstatné a dostatečné informace. Nebo se snad cítí jako absolutističtí monarchové, kterým jejich poddaní musí vše přinést až pod nos aby oni nakonec mohli milostivě vyřknout svůj soud? A pokud se poddaní málo snaží, mají smůlu a jsou odsouzeni na základě neomylných soukromých názorů takových vládců. Zůstává navíc diskutabilní, zda jsou ve skutečnosti takoví carové naší vědy vůbec ochotni se nechat přesvědčit. Jak naznačují odmítavé dopisy k pozvání na vědecké matiné v rámci mezinár. homeopatického kongresu v Praze od dvou vysokých funkcionářů AV ČR (viz odst. 4.10), tito lidé vlastně o skutečné přesvědčování a o pravdu nejspíše ani nestojí.
Toto své P.S. však dopisuji především z následujícího důvodu. V odstavci 6.3 jsem napsal (v bláhové naději, že je to nepříliš reálná katastrofická vize), že by např. MZ mohlo vydat nařízení, "že lékaři zabývajícímu se homeopatií bude odebrán titul MUDr. a svou původní lékařskou praxi tak již dále nebude moci provádět". Dr. Svoboda ve svém televizním příspěvku však usoudil, že takovéto rozhodnutí by měla přijmout lékařská komora. Konkrétně tedy, nepřestane-li se lékař věnovat AM, měl by být vyloučen z lékařské komory a tak by již dále ze zákona nemohl provádět jakoukoli lékařskou činnost (jako MUDr.). Tento požadavek potom Dr. Svoboda zdůvodnil tím, že lékař používající jiné metody než VM VĚDOMĚ POŠKOZUJE pacienta. Já být lékařem provozujícím souběžně také nějakou metodu AM, zažaloval bych dosavadního pana předsedu lékařské komory za toto nepodložené, zcela nepravdivé a naprosto nehorázné veřejné obvinění. Pokud jsme v právním státě, musel bych soud vyhrát a pan Dr. Svoboda by za svou urážku a poškození pověsti části lékařů, pro které je vyléčení pacienta absolutní prioritou a kteří tak v nejvyšší možné míře naplňují své poslání podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, musel zaplatit. Nemyslím však penězi nebo pouze penězi.
© Václav Kňourek 10-IX-1999