Diskusní fórum diskusní příspěvek č. 3 Obsah Předchozí Další
ALTERNATIVNÍ MEDICÍNA - MOŽNOSTI A RIZIKA AUTORŮ
Pavel Šiman
Obsah:
1. ÚVOD
2. ARGUMENTACE
2.1 Základní principy homeopatie
2.1.1
2.1.2
2.1.3.a-g
2.2 Účinnost homeopatie
2.3 Ostatní výtky
2.3.1 Nejednotnost
2.3.2 Nevědeckost
2.3.3 Shrnutí na závěr
2.3.4 Ekonomika léčby
3. ZÁVĚR
4. POZNÁMKA
5. LITERATURA
1. ÚVOD
Dostala se mi do rukou knížka kolektivu autorů "Alternativní medicína - možnosti a rizika" (Grada, 1995). Jde o populárně vědeckou publikaci určenou patrně široké veřejnosti. Autorský kolektiv složený ze 16 různě otitulovaných lidí vedl Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc., který je v obsahu knihy také uveden jako autor či alespoň spoluautor ve více než 3/5 všech hlavních kapitol. Kniha, přestože má jen asi 200 stran textu, zabírá alternativní medicínu (AM) opravdu zeširoka a pojednává i o praktikách (až "filosofiích" - např. o makrobiotice), jejichž zařazení do AM může být sporné. Měl jsem odvahu přečíst si pouze jedinou kapitolu, na ty ostatní jsem již neměl sílu. Pokud jste si přečetli můj první příspěvek ("Věda kontra alternativní medicína?", dále v textu jej budu značit /VkAM/), jistě uhodnete, že se jednalo o kapitolu věnovanou homeopatii. Jejími autory byli již zmíněný prof. Heřt a Ing. Jiří Šafanda, CSc., oba z LF UK v Plzni (jako ostatně i většina autorů ostatních kapitol). V následujících řádcích se pokusím jako laik mající nepatrné znalosti z homeopatie ukázat, že autoři mají těch znalostí patrně ještě daleko méně.
2. ARGUMENTACE
2.1 Základní principy homeopatie
2.1.1
S první chybou se setkáme hned na začátku, v kapitolce 2.4.1, kde autoři "definují" homeopatii. Tam je mj. uvedeno, že podle homeopatie: "1. Projevy nemoci jsou jen projevem psóry (životní síly), která je jednotícím principem všech nemocí (původní, dnes opuštěná představa)". Podívejme se nejprve na zde uvedené dva termíny, které jsou podle autorů totožné. Životní síla je prastarý termín, dnešní vědou velmi neoblíbený, kterým se neexaktně označovalo to, co živé organismy oživuje, propůjčuje jim pociťování, řídí jejich životní funkce a bez čeho by byly pouze mrtvými těly. Neoslabená životní síla udržuje tělo ve zdraví, pokud ji však narušíme (oslabíme) chorobou, vyvolá to nemoci (Hahnemann, 1993, par.12). Zakladatel homeopatie S. Hahnemann (1755-1843) tvrdil, že základní příčina chorob spočívá většinou v chronickém (nebo i akutním (Barták, 1993)) miasmatu (H., 1993, par.5), přičemž miasma může být získané nebo zděděné. Chronická miasmata (z řeckého "znečištění") jsou rozeznávána tři základní: psora - odpovídá funkční slabosti, hypotrofii, hypotonii a projevuje se časovým průběhem příznaků "zevnitř navenek" (odvozeno od modelové choroby psoriázy), sykosa - odpovídá hypertrofii a bujení (odvozeno od sykosis) a syfilis - charakterizovaná rozpadem tkáně, destrukcí a časovým průběhem příznaků opačným než psora (odvozeno od syfilis). Psora, ač za dob Hahnemanna zdaleka nejčastější (H., 1993, par.80, 206 aj., dnes je patrně častější sykosa (Cousset, 1995)), je tedy pouze jedním ze tří základních chronických miasmat. Oslabení životní síly může být při nemoci způsobeno buď pouze jedním nebo i kombinací více miasmat. Teorii miasmat nelze v praxi uplatňovat vždy, dodnes však může být cenným a někdy dokonce jediným účinným vodítkem při konstituční léčbě mnoha případů (Whitmont, 1996, Barták, 1993). Z toho, co jsem zde krátce a velmi zjednodušeně napsal, zcela jasně vyplývá, že autoři se před sepsáním svého "vědecky kritického" příspěvku nezatěžovali ani se seznámením s homeopatickou terminologií. Jejich tvrzení, že psóra je jednotícím principem všech nemocí je nepravdivé a nikdy to netvrdil ani Hahnemann. Poznámka o současné opuštěnosti zmíněné představy je též zcela chybná, protože teorie miasmat je stále rozvíjena, i když se s ní v praxi málokdy setkáme, neboť její uplatnění je nesmírně pracné a náročné na čas, znalosti a zkušenosti homeopata. Je pozoruhodné, že svými "miasmaty" Hahnemann svého času předběhl dobu a některé jeho závěry byly později velmi dobře posíleny vědeckým výzkumem na poli infekčních chorob a imunologie. Dodnes tato teorie nebyla vyvrácena a je stále velkou nadějí pro léčbu chronických chorob, noční můře klasické medicíny.
Další princip homeopatie, který autoři knihy uvádí v prvním odstavečku je, že: "3. Léčí se přírodními látkami v minimálních koncentracích." Zde bych jim vytkl pouze nevýznamnou nepřesnost. Potencovanější homeopatika obvykle neobsahují žádné molekuly z původní přírodní látky a tak nelze obecně hovořit o jakékoli koncentraci.
Jako 5. princip autoři uvádějí: "5. Léčí se podle příznaků, nikoli podle diagnózy." (viz též tab. 3 v kap. 2.4.8). Okamžitě mne napadla otázka, jak a na základě čeho tedy klasická medicína (dále VM podle označení vědecká medicína v textu knihy) stanovuje onu diagnózu? Vždyť i anomálie zjištěné těmi nejsložitějšími postupy a moderními přístroji jsou pouhými příznaky choroby, na jejichž základě lékaři obvykle diagnózu stanoví. Pokud mezi příznaky nezahrneme anamnézu, která je pro homeopata většinou nezbytným a často i primárním zdrojem informací o pacientovi (daleko důležitějším a využívanějším než u klasické léčby, tedy ve VM), pak je tvrzení autorů zcela evidentně neúplné a tím nepravdivé. To ale lékař prof. Heřt jako autor kritiky homeopatie musí všechno vědět! Proč tedy napsal tuto nepravdu? Když jsem si uvědomil, komu je vlastně tato kniha určena především, hned mne napadlo, že použitím českého výrazu pro homeopatii a slova latinského původu pro VM chce nejspíše podsunout laickým čtenářům dojem nevědeckosti a obyčejnosti homeopatie ve srovnání s vědeckostí a vysokou odborností medicíny klasické. Já bych tento laciný způsob "argumentace" charakterizoval nejspíše slovem ubohost.
2.1.2
V následujících dvou kapitolách (2.4.2 Historie a 2.4.3 Zařazení homeopatie) se opět uplatňují různá další zkreslení skutečnosti a subjektivní výklady fakt. Jelikož však nemám k dispozici dostatečné historické podklady (a navíc se se to netýká podstaty homeopatie), rád přenechám kritiku těchto dvou kapitol někomu jinému. Jen bych se trochu zastavil u tvrzení, že v dobách komunismu u nás homeopatie "nebyla výslovně zakázána", "nebyl jen povolen dovoz zahraničních homeopatických léků". To je patrně úmyslně demagogicky podaný výrok. Naprostému laikovi totiž unikne, že zákaz dovozu hom. léků homeopatii zlikviduje daleko účinněji, než zákaz metody samotné. Navíc, jak je dosud snad ještě známo, bylo více věcí, které "nebyly výslovně zakázány", ale běda, když se jimi někdo zaobíral. Možná, že vyjádření autorů mělo v laických čtenářích navodit dojem, že komunisté vlastně proti homeopatii nic neměli a že ji možná i skrytě podporovali. S tím je ovšem v rozporu další tvrzení, že "k prudkému rozvoji homeopatie u nás došlo teprve po r. 1989". Proč tedy až po odstranění vlády komunistů?
2.1.3.a
Kapitola 2.4.4 se zabývá kritikou teoretických principů homeopatie uvedenými přehledně v kap. 2.4.1. V odstavci a) se setkáme opět s nepravdami o psóře. Autoři však zde projevují i naprosté nepochopení a neznalost náročné teorie miasmat, pokud tvrdí, že je to představa nesmírně zjednodušená proti názorům VM. Ona totiž napadaná teorie pojímá příčiny chorob také velice komplexně a domnívám se, že komplexněji, než autory vychvalovaná současná VM. Ovšem k tomu, aby si tato fakta autoři mohli uvědomit, by museli alespoň přečíst (když už nejsou schopni důkladně prostudovat) příslušnou původní odbornou literaturu. Já si dovolím vyjádřit svůj dosavadní názor, že naopak VM se příliš často dopouští ve srovnání s homeopatií nevhodných (i když na současné úrovni poznání pochopitelných) zjednodušení. To by ale mělo být předmětem odborných diskusí a nikoli napadání protivníka před laickou veřejností.
2.1.3.b
V odstavci b) se autoři pokoušejí kritizovat "filosofický" základ homeopatie - princip léčení podobného podobným, jehož platnost (patrně univerzální) praktické zkušenosti homeopatů dnes a denně ukazují. Tak původně empiricky vysledovaná zákonitost (pozorovaná a občas i aplikovaná již dávno a dávno před Hahnemannem) byla nesčetněkrát - v homeopatii opět empiricky - potvrzena. Námitky autorů proti tomuto principu jsou ovšem čistě teoretické, jak ostatně dosvědčují oni sami: "Zákon podobnosti můžeme tedy z teoretických důvodů odmítnout". Ony teoretické důvody však vyplývají z poněkud zavádějící až demagogické a diletantské argumentace. Tak např. očkování rozhodně nelze počítat do homeopatie (ale přísně vzato ani do izopatie, vždyť očkovací látkou jsou modifikované, oslabené kmeny), určitou "filosofickou" podobnost zde však lze zřetelně vidět. Přesto však homeopatie platnost svého základního principu NEZDŮVODŇUJE příklady z této imunologické oblasti, jak tvrdí autoři a považují to zároveň v téže větě za čistou demagogii.
Otázka autorů na odůvodnění - cituji - "rozsáhlého používání některých léků, např. právě grafitu nebo třeba kovového čistého zlata, které u zdravého podle farmakologických údajů nemohou vyvolat nic, protože s tělesnými tekutinami prakticky nereagují" svědčí opět o neznalostech praxe a nepochopení napadaného principu a homeopatie vůbec. Autoři se patrně neobtěžovali seznámit se ani s tzv. provingem, tedy s metodami zkoušení homeopatických léků. Tím se totiž na dobrovolnících (obvykle z řad samotných homeopatů) dá relativně jednoduše vyzkoušet jakákoli myslitelná látka (ať už makroskopicky reagující s tělesnými tekutinami či nikoli), kterou ovšem předem homeopaticky napotencujeme. Tímto způsobem se tedy zjistila homeopatická "patologie" např. onoho grafitu, zlata či dále uvedených slimáků a ještěrek a tak se objevují i nové a nové homeopatické léky. Pro představu - již je jich dobře popsáno více než 2000 a stále je zapotřebí objevovat další, neboť nemoci člověka jsou čím dál tím více rozmanitější. A tak autoři "zpochybňují" a zesměšňují jimi naprosto nepochopené a používají k tomu svévolně upravená fakta, z kontextu vytržené části popisů indikací homeopatik i zcela smyšlené "argumenty" (např. ony rádoby sarkastické otázky o požívání slimáků a ještěrek). Toto všechno je potom pro autory dostačující k uvedení závěru, že "princip léčby podobného podobným, ..., se nám tedy jeví jako mýtus, který má ukázat výjimečnost, svéráznost homeopatie, který ale ve skutečnosti není a ani nemůže být v homeopatické praxi vždy respektován a který je navíc dokazován fantaziemi o účincích léků, které však nikdy nebyly objektivně potvrzeny". Uvážím-li teoretické i praktické znalosti a schopnosti autorů a způsoby jejich vyjadřování, jediné překvapení na tomto výroku je pro mne použití výrazu "jeví se nám", což je pro jinak velice sebejisté a sebevědomé pisatele opravdu nezvyklé.
2.1.3.c
Odstavec c) se zabývá ředěním homeopatických léků. Setkáme se zde s matematickým zjednodušením výpočtu výsledné koncentrace hom. léku (ale i s rádoby ironickou úvahou o rozptýlení posledního výdechu Julia Caesara), které neodpovídá skutečnosti (viz /VkAM/, odst. 4.3). Zastavil bych se u tvrzení autorů, že zvyšování účinnosti léků stoupajícím s ředěním (správně s potenciací) nebylo nikdy potvrzeno v seriózních laboratořích. Nevím, co je na tomto výroku pravdy, já jsem žádnou vědeckou práci týkající se této otázky nečetl. Ono totiž sestavit přísně vědecky prováděný experiment (nejlépe dvojitě slepý), který by toto definitivně rozhodl, by asi bylo velice obtížné, pokud vůbec možné. Různost potencí a jejich účinků (co do hloubky a trvání) se uplatňuje především v konstituční léčbě, na kterou se metoda dvojitě slepého pokusu naprosto nehodí. Stačí se ale podívat do homeopatické praxe, prostudovat pár set vhodných případů, kde se během léčby výrazně měnila potence, a autorům by bylo jasné, že není nutné žádný takový komplikovaný experiment provádět. Chce to ovšem mít zájem o zjištění pravdy.
Autoři se dále velmi stručně vyjadřují k několika málo pokusům o vysvětlení působení homeopatik a významu dynamizace. Já jsem toto stručně diskutoval již výše (/VkAM/, odst. 4.3). Následně potom připojují "malou pikantnost", týkající se zákazu užívání běžných zubních past obsahujících mentol během homeopatické léčby. Protože firma Boiron, patrně největší výrobce homeopatik, vyrábí též speciální hom. pastu Homeodent, autoři onen zákaz komentují slovy: "Tvrzení je samozřejmě reklamním trikem k zakoupení drahého výrobku". Já bych autory doplnil - oněch "reklamních triků" je u homeopatie daleko více, např. již Hahnemann vypozoroval (ještě dávno před vznikem firmy Boiron), že účinek homeopatik kromě mentolu dosti silně ruší dále kafr, káva, horká koupel, různá koření, parfémy atd. atd. (H., 1993, par.260) a dodnes této skutečnosti homeopaté úspěšně využívají ke zrušení účinku nevhodně nasazených homeopatik (např. pomocí mátového čaje). Kdybych uvažoval jako prof. Heřt, přidal bych další "pikantnosti", tentokrát z VM. Např. za lékařským zákazem požívání alkoholu při léčbě antibiotiky a mnoha dalšími alopatickými léky bych viděl reklamní trik výrobců nealkoholických nápojů ... Odstavec c) však ještě pokračuje a setkáme se tu s tvrzením týkajícím se již výše zmíněných pokusů o vysvětlení účinků homeopatik (viz /VkAM/, odst. 4.3): "Protože věda tyto principy a tvrzení homeopatů odmítá, staví se homeopati logicky a zákonitě do opozice proti současné vědě." Problém je v tom, že ony "principy a tvrzení" vyslovilo jen velmi málo lidí a v homeopatii zdaleka nejsou přijata obecně. Proto nelze souhlasit se závěrem, že se homeopati (správně česky ovšem homeopaté !!!) staví do opozice proti vědě. Autoři ještě komentují fakt, že v době sepsání knihy byla Homepatická společnost přijata do ČLS JEP: "Jde však o tlak iracionality pod praporem 'svobody', které se bojí čelit současní akademičtí funkcionáři". O tom, jak se ti funkcionáři asi bojí, si můžete udělat představu po přečtení mých příspěvků na této stránce.
2.1.3.d
Odstavec d) pojednává o dalším základním principu homeopatické léčby - o individualitě. Po úvodu, kde jsou velmi stručně a lapidárně vysvětleny pojmy konstituční lék a konstituční typ je citován příklad charakterizující konstituční typ Sulfur. A hned je tu další "vysoce odborné a vědecké" zhodnocení dokonalými autory: "Jistěže je tato 'typologie' obdobou astrologických horoskopů a seskupením naprosto nesouvisejících rysů. A není třeba snad říkat, že tyto typy neodpovídají žádnému vědeckému třídění jedinců podle objektivně zjistitelných kritérií. Z hlediska antropologického např. rozlišujeme jen čtyři typy, ovšem jako krajní varianty přirozené variability". Pokud jste v homeopatii naprostý laik, bude Vám charakteristika konstitučních léků (či typů pacientů) připadat opravdu podivně a smyšleně. Vaši neznalost a tudíž i nepochopení Vám však nelze, samozřejmě, nijak vyčítat. Pokud ovšem nepíšete pseudoodborné "kritické" traktáty na dané téma - potom jde o neomluvitelný diletantismus. A zde autoři opět mohou sloužit jako odstrašující příklad. Jejich naprosté nepochopení (včetně oné souvislosti rysů) vyplývá ze základních neznalostí a jejich neznalosti mají původ v nedostatku vůle a ochoty po získání dostatečných odborných informací. Poznámka o vědeckém (resp. antropologickém) třídění lidských typů ukazuje, jak jsou autoři myšlenkově svázáni a jak předpokládají úplnost současného vědeckého poznání. Další možnosti třídění lidí (než které dosud věda objevila) prostě už nejsou vhodné a potřebné, o jejich objektivitě a případné vědeckosti potom ani nemluvě! Své absolutní nepochopení homeopatie a jejích principů autoři demonstrují i v dalších řádcích tohoto odstavce. Tak např. i začínající homeopat ví, že konstituční typ člověka se může vlivem prostředí, věku ale i třeba léčby za život mnohokrát změnit. Tvrzení autorů o údajném hom. předpokladu, že rozhodující roli u všech závažných chorob hraje vrozená konstituce je tedy obecně nepravdivé. Za jeden z vrcholů dezinformace lze považovat následující pododstaveček týkající se konstituční léčby a jejího principu léčení jedním konst. lékem, kde autoři "dokazují" své pravdě zcela odporující tvrzení: "Ale i tento princip, podobně jako oba předchozí, zůstává jen teoretickou ozdobou homeopatie". Podle nich se totiž nyní v hom. praxi používají většinou léky symptomatické a navíc vícesložkové. Ano, je pravda, že homeopaté léčí akutní případy často pouze symptomaticky a nekonstitučně. Pro akutní léčbu některých nemocí (chřipky, rýmy, kašle apod.) jsou vyráběna i vícesložková homeopatika, ta však jsou určena k běžnému nákupu i bez lékařského předpisu - tedy pro "laické", domácí použití (podobně jako např. Acylpyrin). Základem odborné homeopatie však zůstává a vždy zůstane léčba konstituční, vždy jen jedním jednosložkovým lékem v daný čas! (Zde asi nebudou úplně souhlasit zástupci francouzské hom. školy.) Tedy přesně podle oné "teoretické ozdoby", jak napadaný princip homeopatie autoři nazvali. Zatímco je homeopatii autory nepravdivě vytýkáno široké používání směsných léků, poslední věta odstavce uvádí, že: "oficiální medicína v současné době od kombinovaných preparátů ustupuje". VM tedy konečně dospěla ke stejnému dílčímu závěru jako před zhruba 200 lety zakladatel homeopatie pan Hahnemann (viz např. H., 1993, par.273).
2.1.3.e
Odstavec e) nám říká, že homeopaté léčí podle příznaků choroby. To je ovšem pouze část pravdy, neboť autoři poněkud pozapomněli na osobní a někdy i rodinnou anamnézu, která je při konstituční léčbě v průměru zhruba stejně důležitá, jako ony příznaky. Kardinální nepravdou však je věta, že: "Klasický homeopat proto nehledá příčinu choroby, nezajímá ho diagnóza". Konstituční léčba je totiž naprosto nemyslitelná bez hledání a nalezení příčiny choroby. Pravda, homeopatie nachází příčiny často poněkud jinde a hledá je jinak (obvykle složitěji) než VM, dobrý výsledek léčby však oprávněnost těchto postupů potvrzuje. Co se týká té diagnózy, domnívám se, že lékař prof. Heřt má poněkud svérázné pojetí tohoto lékařského termínu, když jej striktně odděluje od příznaků (viz odstavec 2.1.1 tohoto příspěvku). Ovšemže homeopata diagnóza zajímá, především však diagnóza osobnosti člověka (z níž určí jeho konstituční typ), méně často pak tzv. diagnóza chorob(y). Klasická lékařská diagnóza chorob(y) pacienta ale také může být pro homeopatické vyšetření cenná, zvláště pak u závažných akutních stavů, kdy lékaře-homeopata přiměje někdy i k okamžitému nehomeopatickému zásahu. Velice podivuhodně zní další věta tohoto odstavce, týkající se homeopatického repertorizování: "K tomuto repertorizování se dnes používají speciální počítače nebo osobní počítače se zvláštními programy". Chtěl bych takové speciální počítače vidět; díky nízké poptávce a tedy i nízké výrobě by asi byla jejich cena astronomická a těžko by si je nějaký homeopat mohl pořídit. Také označení repertorizačních programů jako "zvláštních" je poněkud nezvyklé. Čím jiným než určením se tedy odlišují od ostatních aplikačních programů, že jsou "zvláštní"? Vzhledem k tomu, že druhý autor kapitoly má titul Ing., připadá mi takováto nepřesnost ve vyjadřování velmi podivná.
2.1.3.f
V odstavci f) se dočteme, že pokud homeopaté tvrdí, že pacienta chápou celkově, holisticky, pak: "Opět jde o demagogii. Tuto zásadu přece razí moderní medicína nejméně 100 let". K tomu bych dodal, že v tomto případě tedy homeopatie o zhruba 100 let moderní medicínu opět předběhla. Podíváme-li se na dnešní lékařskou praxi, v naprosté většině případů (a lékařů) se ani po sto letech ražení této zásady mnoho nezměnilo. Omluva praktické VM nedostatkem času ošetřujících lékařů často může odpovídat pravdě, pacientům to však situaci nijak nezlepší. To, že prof. Heřt tvrdí, že nedostatek času a specializace NĚKDY vedou k určité jednostrannosti v pohledu na pacienta naznačuje zasvěcenost tohoto univerzitního patologa do běžné lékařské praxe. Odvážím se tvrdit, že velice zřídka se lze setkat s praktickým lékařem, který by se pacientům věnoval alespoň přibližně tak široce, jak se nezbytně musí věnovat skutečný homeopat při konstituční léčbě. Tím neříkám, že téměř všichni klasičtí lékaři svou práci "odflakují", je to totiž i přirozený důsledek rozdílného pojetí pacienta a jeho obtíží u homeopatie a VM. Právě v tomto odstavci bych čekal, že autoři alespoň trochu rozvedou zmíněný zásadní rozdíl. Museli by ho však sami (chtít?) vidět a pochopit. V závěrečné větě odstavce se setkáme s termínem "speciální vztah homeopata k pacientovi". Považuji za tragické, když klasický lékař označí tento vztah, charakterizovaný absolutním zájmem homeopata na vyléčení pacienta, za "speciální".
2.1.3.g
Krátký odstavec g) neobsahuje žádné nedostatky, které bych považoval za natolik závažné, abych je zde diskutoval.
2.2 Účinnost homeopatie
Zde (kapitola 2.4.5 v knížce) se setkáváme s argumentací, kterou částečně již diskutuji jinde (/VkAM/, odst. 4.2). Je tu však několik dalších tvrzení, která si zaslouží povšimnutí. Především se zde autoři odvolávají na objektivně nepodložené závěry jinde uvedeného dokumentu evropských farmakologických společností (viz /VkAM/, odst. 5.3), kde je farmakologie povyšována na jediného a neomylného garanta výzkumu veškeré medikamentózní léčby. Dále autoři k jednoznačnému zpochybnění účinnosti homeopatik citují 7 (slovy sedm) konkrétních vědeckých prací. Podívejme se teď na tyto práce. Fischer a spol. (1987) prý původně nalezli pozitivní efekt podání min. dávek olova na vylučování olova z intoxikovaných krys. V roce 1989 (na to už však žádný odkaz autoři neuvádějí) se jim prý ale nepodařilo takový výsledek potvrdit a museli jej popřít. Bohužel, v knize uvedenou citaci, stejně jako další citaci prý s negativními výsledky (Petit a spol., 1989), se mi v ČR ani pomocí meziknihovní výpůjční služby nepodařilo sehnat a tak nemohu ani potvrdit ani vyvrátit tvrzení autorů a nemohu také posoudit relevantnost oné Petitovy práce. Např. právě zvolený experimentální model v další uvedené sporné Benvenistově práci - tedy leukocyty a protilátky v "homeopatickém ředění" (navíc však patrně nikoli dynamizované) relevantní naprosto být nemusí. Ovšem kdyby původní Benvenistovy výsledky byly potvrzeny, rozhodně by to byla voda na "teoretický mlýn" homeopatie, jejich popření však zatím tuto disciplínu nemůže nikterak poškodit. V současnosti totiž nemůžeme posoudit, má-li zvolený model kromě ředění s homeopatií vůbec něco společného. V případě tohoto experimentu je tedy homeopatie před svými odpůrci ve výhodě. Další citovaná “negativní” práce Oepenové (1986) je spíše úvahou, kdy je vhodné použít homeopatickou léčbu a jak by se o ní mělo diskutovat. Autorka ovšem k danému tématu přistupuje z pozice lékaře homeopatii neznajícího - tedy laika. V žádném případě však účinnost homeopatické léčby v zásadě nepopírá. Citace, které autorka uvádí jsou částečně negativní a částečně pozitivní. Je rovněž pravděpodobné, že východoněmecký vědec Otto Prokop, který je uveden jako autor nejcitovanější práce v kapitole o homeopatii, by si za totality, kdy svou knihu psal a vydal, nemohl dovolit uvádět citace a výsledky svědčící pro objektivní účinek homeopatik. Opět, jako v homeopaty vyžádaném příspěvku prof. Heřta (viz /VkAM/, odst. 5.3) je uvedena metaanalýza Kleijnenova. Pozoruhodné je, že tentokrát je interpretována trochu jinak. Ve vyjádření určeném homeopatům si prof. Heřt nedovolil zkomolit výsledky a závěry oné práce, obrací-li se však k předpokládaným laikům, takové zábrany patrně ztrácí. Autoři totiž v knize píší: "Negativní výsledky udávalo 24 studií, kdežto 81 prací NAZNAČOVALO pozitivní efekt homeopatického léku" (ono "naznačovalo" je v textu odlišeno typem písma!). Přečtěte si, prosím, originál článku nebo alespoň můj stručný výtah závěrů (viz /VkAM/,odst. 5.2). Tam se o pouhém naznačení pozitivního efektu u výsledků citovaných 81 "kladných" prací naprosto nemluví. Jestli je tedy podle autorů kapitoly nutno považovat výsledek kladný na hladině významnosti p<=0.05 za pouze naznačující pozitivní efekt (navíc v 76 procentech statisticky zpracovávaných experimentů!), pak bychom měli silně zrevidovat i úspěšnost VM a zpochybnit též účinnost naprosté většiny klasických léků. Poslední v knížce uvedená "negativní" analýza dvou homeopatik (studie GRECHO), jejíž kvalitu autoři zdůrazňují, byla ovšem zahrnuta do analýzy Kleijnenovy, jak se lze z citací dozvědět. Autoři potom ohledně oněch negativních výsledků dodávají: "Homeopati však uvedenými argumenty přesvědčeni nebudou". To je pravda. Ono by totiž nikomu soudnému k přesvědčení o objektivní neúčinnosti homeopatik nemělo stačit citování sedmi "negativních" prací, z nichž jedna je navíc velmi pozitivní a v některých dalších je ona negativita přinejmenším sporná.
2.3 Ostatní výtky
2.3.1 Nejednotnost
V odstavci 2.4.6 knížky je homeopatii vytýkána neúplná jednotnost názorů, projevující se např. existencí více škol. Tuto problematiku jsem již zmínil jinde (/VkAM/, odst. 4.4). Zde bych podotkl, že autoři i z tohoto hlediska situaci ve VM silně idealizují. Pokud by ovšem VM vedli takoví lidé, jako je pan prof. Heřt, věřím, že by situace byla ještě lepší - na určitý problém by byl dovolen jen jediný názor a VM by byla naprosto jednotná. Na druhou stranu však autoři rozdílnost homeopatických škol příliš dramatizují a dosti nepodloženě to přičítají konkurenčnímu boji výrobců homeopatik. Homeopatie je ale věda v bouřlivém vývoji, kdy zdaleka nejsou známy všechny skutečnosti a úplně chybí spolehlivé vysvětlující teorie. Je tedy logické, že naprostá jednotnost názorů by naopak svědčila o něčem nezdravém v onom vývoji. Pozoruhodné však je, že její základní principy zůstávají po celých cca 200 let vývoje stále platné. Je paradoxní, že právě onen "neklidný" vývoj homeopatii vytýká lékař prof. Heřt, představitel VM, která (přestože má delší historii) má sama ještě velice daleko k úplnému poznání a pochopení člověka, chorob a jejich léčby. To se ve VM projevuje analogicky též existencí rozdílných škol, ale i bouřlivými diskusemi až hádkami. Na toto téma by mohla být velmi zajímavá diskuse, jejíž základním předpokladem by však nezbytně musela být odborná znalost a informovanost zúčastněných. Co však je od autorů v tomto odstavci velice odsouzeníhodné je jejich tvrzení na závěr své katastrofické vize dalšího vývoje homeopatie: "Zájem pacienta, pokud se k němu vůbec přihlíží, stojí až daleko za ekonomickými zájmy firem a provozovatelů". To je nepodložené a zcela nepravdivé osočení! Ostatně svoji aroganci a přezíravou namyšlenost dávají autoři hned v následující větě znovu najevo: "Prapříčinou těchto konfliktů, nejasností a zmatků v hlavě lékařů i pacientů je samozřejmě primární iracionalita, nesmyslnost principů homeopatie". Jak může člověk, který nemá o homeopatii ani ty nejdůležitější základní vědomosti hodnotit principy homeopatie a co tak může vědět o hlavách lékařů-homeopatů a jejich pacientů, když zcela evidentně nezná ani teoreticky (tím míním z literatury vyčtenou) homeopatickou kazuistiku?!?
2.3.2 Nevědeckost
Další odstavec knížky (2.4.7) začíná větou: "Homeopati nevystupují jako seriózní vědci, ale často jako militantní, agresivní sekta, napadající obhájce vědecké medicíny i vědu samu". Toto obecné tvrzení, nejlépe asi charakterizované příslovím "zloděj křičí, chyťte zloděje", autoři dokazují několika vybranými citáty z jediného(!) zdroje - z předmluvy jedné hom. knihy (Rýc a Boehm, 1991). Pravda, ona předmluva je opravdu ostře napsána (já osobně bych některé slovní výrazy nepoužil), rozhodně však nenapadá VM či celou vědu jako celek. Napadá jen nesmiřitelné "chemiky" v medicíně, tedy ty lidi, které mj. ve svých příspěvcích kritizuji já také. Generalizace vyjádřená první větou odstavce tedy není na místě ani trochu a onu větu lze odmítnout jako zcela nepravdivou.
V odstavci však čeká ještě daleko větší šok. Začíná velice zidealizovaným tvrzením, že: "Medicíně klasické se podařilo vymýtit řadu infekčních nemocí a s jistotou léčit desítky dalších chorob". Tak růžová situace, bohužel, opravdu není. Co se týká oněch původně vymýcených nebo téměř vymýcených chorob, zdá se, že některé z nich se pozvolna začínají vracet v ještě horší podobě (např. případ návratu tuberkulózy do "civilizovaných" zemí). Kromě toho hrozí, že pří mýcení infekčních nemocí očkováním přejdou tyto choroby v obtížně vyléčitelné chronické formy (tedy podle homeopatie v těžká chronická miasmata). Za skutečně zásadní odbornou diskusi na toto téma by stála tvrzení a údaje uveřejněné např. v článku Pitkairnově (1996). Není totiž vyloučeno, že jednou dojdeme k závěru, že plošným očkováním jsme z hlediska zdraví lidského rodu napáchali více zla než dobra. Věta ihned následující za výše diskutovanou mi však vyrazila dech: "Naproti tomu neexistuje ani jedna přesně definovaná choroba, kterou dokázala vymýtit homeopatie". To je totiž tvrzení dokazující nade vší pochybnost absolutní nepochopení a neznalost primárního principu homeopatické léčby a tím i zásadní odlišnosti homeopatie od současné VM. Z tohoto "filosofického" principu, který lze poněkud lapidárně popsat tvrzením, že na rozdíl od VM homeopatie neléčí chorobu ale nemocného člověka, lze odvodit mj. individualismus v přístupu k léčbě pacienta a nezbytnost holistického chápání pacienta a jeho choroby (to autoři přirozeně také nepochopili, viz výše, odst. 2.1.3f). Homeopatie též neuznává "samostatnou" existenci chorob. Podle Hahnemanna choroba prostě bez postiženého organismu, se kterým v nemoci tvoří jednotu, nemůže existovat (H., 1993, par. 13-15). Ono mýcení chorob lze provést vlastně jen úplnou likvidací příčiny příslušných chorob. Pokud situaci zjednodušíme (tak, jak to zatím dělá VM), je teoreticky možné např. zlikvidovat některé kmeny choroboplodných zárodků a tím tedy příslušné choroby vymýtit. Aby toto mohla uskutečnit homeopatie v praxi je zhola nemožné. Znamenalo by to totiž dokonalou konstituční léčbu všech potenciálních nositelů oněch zárodků a na to ani zdaleka není a nikdy nebude dostatek dobrých homeopatů a dostatek dobré vůle u naprosto všech léčených. Na případnou likvidaci přenašečů potom homeopatie ani nemá prostředky. Vymýcení (těžko ale dokonalé) některých chorob může tedy být pouze v kompetenci VM, která na to má určité zbraně velmi těžkého kalibru (očkování, chemii, genové manipulace aj.). Otázkou však je, zda se použití oněch silných zbraní neukáže v budoucnu jako zkázonosné i pro člověka.
Zbytek odstavce v knížce v podstatě již nic nového neříká, lze z něj opět vidět zásadní neznalosti a nepochopení homeopatie autory. Za zmínku však stojí (již i dříve) citovaná monografie východoněmeckého lékaře O. Prokopa, ze které se právě zde hojně setkáváme s převzatou argumentací (včetně uvedení "obskurních" léků ze slunéčka, slimáka či ještěrky). Monografii jsem si vypůjčil a přečetl pasáž věnovanou homeopatii. Z ní mi zcela jasně vyplynulo, že prof. Prokop homeopatii znal a chápal přibližně stejně, jako jeho následovníci, tedy mnou kritizovaní dva autoři. Na rozdíl od nich však v příslušné kapitole své knížky uvádí některé literární argumenty stojící za další bližší zkoumání a diskusi a jeho příspěvek bych tedy hodnotil přece jenom poněkud pozitivněji, než počinek prof. Heřta a spol., kteří se navíc měli možnost poučit z chyb svého předchůdce.
2.3.3 Shrnutí na závěr
Jestliže všechny dosud diskutované odstavce kapitoly o homeopatii (snad s výjimkou jediného malého odstavečku 2.4.4.g v knížce) obsahovaly mnoho vyložených nepravd, dezinformací a přinejmenším sporných tvrzení, v závěru kapitoly (odst. 2.4.8) se autoři přímo překonávají. Řada z výroků zde uvedených je přesným opakem pravdy. Osobně autory podezřívám, že některé z napsaných nepravd jsou úmyslné - tedy lži. Většina tvrzení již byla v mých příspěvcích víceméně diskutována, u jiných je jejich nepravdivost zcela zřejmá a je přímo viditelná z pohledu zásad a charakteru homeopatické léčby. Jedno je potom "nové" a zasloužilo si na podrobnější rozbor samostatný odstavec.
--- "Homeopatické preparáty jsou neúčinné, a tedy vždy drahé".... (NEúčinnost homeopatik nebyla nikdy prokázána. Naopak, většina vědeckých experimentů ukazuje na jejich účinnost (viz např. Kleijnen, 1991, /VkAM/, odst. 4.2 nebo odst. 2.2 tohoto příspěvku). Homeopatická praxe potom svědčí zcela jednoznačně o vysoké účinnosti.)
--- "Rejstřík chorob léčitelných homeopaticky je totiž úzký"....(To naprosto odporuje "filosofii" léčby pacienta a nikoli choroby a popírá to mj. existenci konstituční léčby atd. Zcela to odporuje hom. praxi!)
--- "Ale ani u těchto chorob nereagují na hom. léčbu všichni pacienti, ale jen ti, kteří této léčbě věří"....(Viz např. /VkAM/, odstavec 4.9.)
--- "Efekt mají zřejmě i demagogické výpady proti VM a jejím zastáncům"....(Viz např. odst. 2.3.2 tohoto příspěvku.)
--- "Dalším faktorem, který přispěl k rozvoji hom. u nás, ...zájem na zvýšení počtu svých pacientů"....(Bez poznámek.)
--- "Větší roli (-než lékařské vzdělání a lék. praxe) hraje zřejmě homeopatický diplom získaný formální zkouškou po několika hodinách školení"....(Škoda tedy, že autoři předmětu svých výpadů nevěnovali také těch "několik hodin" studia, když je to tak snadné. Alespoň by neriskovali ostudu za publikování svých diletantských názorů. Myslím, že homeopatům, věnujícím se poctivě léta "nekonečnému" studiu a praxi této léčebné metody, se při přečtení takové obecně formulované znevažující lži musí zatmít před očima.)
--- "Homeopatii samozřejmě z hlediska vědecké medicíny jednoznačně odmítáme jako systém založený na iracionálních principech a používající léky, jejichž účinnost nebyla prokázána"....(Co skutečně ještě nebylo prokázáno je iracionalita homeopatie. Zatím je tato charakteristika bez závažných argumentů homeopatii jejími odpůrci pouze podsouvána a vytýkána. A i kdyby to byla pravda, co je vlastně na iracionalismu odsouzeníhodné (viz též /ÚVK/)? Kdyby tu vládli komunisté bičem materialistické marxisticko-leninské a tudíž "jediné vědecké" filosofie, nedivil bych se. Ale nyní? O neprokázanosti účinnosti homeopatik viz např. /VkAM/, odst. 4.2 nebo odst. 2.2 tohoto příspěvku. Stojí za pozornost též formulace začátku rozebírané věty. Kdo to vlastně hovoří tak jednoznačně jménem vědecké medicíny? Jsou stejného názoru všichni vědci, všichni lékaři a nebo jen autoři a jim podobní "skeptici", kteří se ovšem cítí jako jediní zplnomocnění představitelé VM a vědy vůbec?).
--- "Homeopatii však nelze přiznat charakter vědecké disciplíny, i když se o to homeopati v posledních letech intenzivně snaží a vědecké medicíně se přizpůsobují"....(Homeopatie se ve své "filosofii" a v praktické léčbě VM a ničemu jinému kromě pacientů rozhodně nepřizpůsobuje. Jde cestou přirozeného vědeckého vývoje závislého jen na pozorovaných skutečnostech a pokud dojde ke stejným dílčím závěrům jako VM, rozhodně je nepopře. Od VM např. pro zřetelnou objektivitu převzala použití metody dvojitě slepého pokusu pro zkoumání účinků některých akutních léků. Podlézavost či farizejství jí svévolně přisuzují pouze autoři.)
--- "Přes zřejmé nerespektování svých vlastních principů, na nich současně i dnešní homeopatie verbálně lpí a odmítá obecnou platnost fyzikálně-chemických zákonů"....(Ono "zřejmé nerespektování" ukazované v knížce vyplývá jen a jen ze základních neznalostí a z nepochopení autorů - viz např. odst. 2.1.3b a 2.1.3d tohoto příspěvku. Škoda, že autoři neuvádějí alespoň jeden z fyzikálně-chemických zákonů, jejichž platnost homeopatie odmítá a neposkytují k tomu důkladné vysvětlení. Viz též např. /VkAM/, odst. 4.5).
--- "O homeopatii se nezmiňují současné uznávané učebnice farmakologie, homeopatie není citována, kromě výjimek, v referátových časopisech, např. v Chemical Abstracts, Excerpta Medica nebo Current Contents nebo v hesláři Medlaru. Pro vědeckou medicínu homeopatie neexistuje"....(Farmakologie je jiný obor založený na zcela odlišných principech. Nechápu tudíž, proč by se nutně musela ve svých učebnicích o homeopatii zmiňovat. Nemohu se zbavit dojmu, že nepochopení homeopatie autory je tak naprosté, že ji považují dokonce jen za jakýsi podobor farmakologie - ovšem šarlatánský. A pročetli autoři opravdu všechny ony uznávané současné učebnice, že si dovolují toto obecné tvrzení? To, že známé referátové časopisy nezahrnovaly odborné homeopatické listy (pokud to ovšem je pravda), nemuselo být nutně jen chybou homeopatie. Ostatně např. od uvedených Chemical Abstracts bych to opravdu snad ani neočekával. Homeopaté přednostně publikují ve svých odborných časopisech, což je naprosto přirozené. Např. těžko bychom mohli předpokládat, že oční lékaři budou zhusta své odborné práce publikovat v časopisech zaměřených třeba na gynekologii a porodnictví. Ovšem s články na homeopatické téma se setkáme i v tzv. renomovaném lékařském tisku. Pokud autoři před sepsáním své "kritické" knížky vůbec udělali nějakou literární rešerši, museli nutně narazit na řadu takových článků. Je ovšem také možné, že pro lékaře-vědce prof. Heřta nejsou takové časopisy jako Brit.Med.J., Lancet, Eur.J.Pharmacol., Brit.J.Clin.Pharmacol., J.Immunol.Methods, J.Immunol., J.Cell Pharmacol., Cancer Res., Pediatrics a další a další dostatečně renomované, neboť přece podle něj "pro vědeckou medicínu homeopatie neexistuje"!)
--- "Až zmizí nadšení nad novou, intenzivně propagovanou metodou s magickým i trochu politickým podtextem, až se stane běžně užívanou metodou, pacienti sami uznají, že homeopatie nesplnila naděje, které jsou do ní v současné době vkládány"....(K tomuto vizionářství s trochou politického podtextu nemám co dodat. Snad jen, že počty pacientů obracejících se na homeopaty stále rostou.)
Na úplný konec své "kritiky" homeopatie autoři zařadili tabulku shrnující stručně rozdíly mezi homeopatií a VM, které v kapitole 2.4 knížky svérázně interpretovali a já jsem je již většinou diskutoval. Nalezneme tu i onen zjevný nesmysl o projevu psóry jako příčiny nemoci pro homeopata (viz odst. 2.1.1 tohoto příspěvku). K tomu ještě chci dodat, že i zde autoři v poznámce tabulky uvádějí, že daný princip je dnes opuštěn. Naskýtá se tedy otázka, proč jej tedy zařazují do tabulky, která má dnešnímu čtenáři přehledně ukázat "podstatné rozdíly" mezi homeopatií a klasickou medicínou - rozumí se v jejich současné podobě, neboť u VM autoři žádné archaismy nepoužívají.
2.3.4 Ekonomika léčby
V závěru kapitoly věnované "kritice" homeopatie autoři uvádějí též argument, který jsem dosud nediskutoval a který si rozhodně pozornost zaslouží - argument ekonomický. Autoři nejprve zdůrazňují, že homeopatické vyšetření není hrazeno ze zdrav. pojištění. To je pro pacienta jistě nepříjemné, ale snad ani pro důchodce to není neschůdná překážka. Není to však rozhodně chyba homeopatů, je to, dle mého, krátkozrakost ZP. Když jsem si ale přečetl tabulku, ve které autoři podle vlastních slov uvádějí srovnání: "ceny některých kombinovaných homeopatických léků (neúčinných) s několika běžnými symptomatickými 'alopatickými' preparáty naší výroby, doporučovanými pro stejnou chorobu", napadlo mne nejprve, že Prof. MUDr. J. Heřt, DrSc. patrně ani nemohl nikdy regulérně medicínu dostudovat. Potom jsem ovšem připadl na daleko pravděpodobnější vysvětlení - že jde o záměrnou a naprosto nestoudnou demagogii. Autoři nejspíše předpokládali, že běžný čtenář jejich dílka bude naprostý laik jak v homeopatii tak i ve VM a navíc, že bude i trochu slabší na duchu a nevzpomene si na dnešní (nebo tehdejší) "láci" naprosté většiny léků v našich lékárnách. Myslím, že autorům dalo dost práce vyhledat v ceníku tak levné alopatické léky domácí výroby, které v tabulce uvádějí, aby opravdu byly levnější než běžná (podle nich odpovídající) dovážená homeopatika. Za pozornost stojí též fakt, že v tabulce jsou uvedena jen symptomatická směsná homeopatika - tedy ta, která jsou víceméně určena spíše pro domácí laickou léčbu. Autoři tedy vybrali léky, které jsou pro skutečnou homeopatii poněkud netypické. Podívejme se nyní blíže na onu tabulku.
První dva příklady chorob je chřipka. Zatímco homeopatie nabízí Oscillococcinum na počáteční stadium, prof. Heřt by chřipku v tomto případě léčil levnější Harburetou. Jenomže Harbureta (která má navíc takové vedlejší účinky, že je již běžně nedoporučovaná) Vám chřipku v žádném případě nevyléčí ani nezkrátí. Může ovšem pomoci při vysokých horečkách a u slabších starších lidí třeba i zachránit život vysokými teplotami někdy ohrožený. Oscillococcinum však dokáže chřipku zvládnout tak, že pacient nemusí ani být ve stavu nemocných. Já to znám z vlastní zkušenosti, neboť jsem již od malička zkušený "harcovník po chřipkách". Zájemci si mohou přečíst i o vědecké zkoušce preparátu (Ferley, 1989). Pokud se již chřipka rozvinula, doporučí Vám homeopat lék Paragrippe (druhý řádek tabulky). Ten je též účinný, chřipku zmírní a podstatně zkrátí její trvání. Prof. Heřt ovšem doporučuje mnohem levnější Chinascorbin, který, podobně jako Harbureta, sice s chřipkou opět nic neudělá, může však zmírnit některé průvodní jevy vyplývající z horečky. Riskujete ovšem nepříjemnosti vedlejších účinků chininu. V prvních dvou řádcích jsou tedy srovnávány léky co do účinků naprosto nesrovnatelné.
Třetí řádek uvádí jako chorobu závrati. Chtěl bych vidět učební text, ve kterém jsou závrati označovány jako choroba. Jde totiž o příznak, který někdy doprovází některé choroby nejrůznějšího původu a VM jej samostatně vlastně ani léčit nemůže. Mimo jiné by to také odporovalo principům VM, které autoři na několika místech zdůrazňují. Prof. Heřtem navrhovaný levný Kinedryl ovšem akutně pomáhá při projevech kinetózy (mořské nemoci), stejně jako uvedené homeopatikum Cocculine. Účinkem i účinností jsou oba léky zhruba na stejné úrovni, Cocculine však nemá žádné vedlejší účinky a kontraindikace (viz např. Průchová, 1995). Jedním z vedlejších účinků preparátů podobných Kinedrylu jsou někdy závratě - tedy příznak, proti kterému by, ovšem, prof. Heřt Kinedryl použil. Že by v tomto případě léčil podobné podobným podle jednoho ze základních principů homeopatické léčby, který jinak odsuzuje? Pokud bych byl třeba i mimořádně šetřivý člověk, trpěl bych kinetózou a měl např. řídit automobil nebo jít k nějaké zkoušce apod., jednoznačně bych se rozhodl pro "dražší" homeopatikum, kterého je ostatně také v balení více "dávek", takže ono tabulkové cenové srovnání stejně neodpovídá pravdě.
Další chorobou uvedenou v tabulce je odvápnění. Opět bychom jej hledali v seznamu chorob marně, neboť jde pouze o příznak doprovázející poruchy obecně různé etiologie. Léčba většiny (a snad všech) takových chorob je v klasické medicíně mimořádně nákladná. Škoda, že autoři neuvedli některý z uznávaných alopatických léků, kterými se léčí např. osteoporóza, osteomalácie či jiný “typ odvápnění”, kde se Calcium podává obvykle pouze jako doplňkové léčivo. Kdyby student medicíny odpověděl při zkoušce na hypotetickou otázku, čím že by léčil odvápnění tak, jak doporučuje Prof. MUDr. Heřt, DrSc., tedy pouze Calciem, patrně by okamžitě od zkoušky "vyletěl". Nakonec také už proto, že neprotestoval proti onomu termínu "odvápnění" bez další specifikace. Zde je tedy uveden naprosto neadekvátní alopatický "lék", navíc u velice podivné "choroby". Za pozornost též stojí, že autoři jaksi zapomněli na fakt, že ani jako doplňkové léčivo Calcium zdaleka nestačí podat v jednom či několika málo baleních po oněch uvedených necelých 18 Kč. Homeopatik však často stačí pouze necelé 1 balení. O homeopatiku Osteocynesine nic bližšího nevím, jen, že snad bývá používáno jako podpůrný lék právě při léčbě osteoporózy. Jistý si však nejsem.
Posledním příkladem léčení choroby je případ neurastenie. Také toto je příklad netypické choroby, neboť neurastenií je označován spíše syndrom, který může mít obecně různou etiologii. Nicméně navrhovaný levný Bellaspon akutní příznaky neurastenie dokáže odstranit (ale neurastenii, samozřejmě, nevyléčí, lépe řečeno - sám neodstraní chorobu, která se občas projeví neurastenií) a bývá proto předepisován. Má ovšem také vedlejší účinky (ospalost, ...) a kontraindikace (např. glaukom). Homeopatikum Sativol je podobně účinné, opět však nemá žádné vedlejší účinky a kontraindikace.
A tím tabulka, hovořící jasně ve prospěch "laciné" VM, končí. Demagogie však dále pokračuje. Dozvídáme se, že: "homeopatické roztoky mají jednotnou cenu 87 Kč, tablety a globule rovněž 87 Kč a vysoké potence dokonce 181 Kč". Zde stojí za diskusi zejména ony vysoké potence. Taková homeopatika totiž obvykle pacient ani nedostává do ruky, ale příslušné množství (obvykle 10 globulí nebo kapek apod.) mu podá homeopat při vyšetření. Relativně často potom dojde i po prvním užití k vyléčení, jindy je zapotřebí dávek několik málo. Pokud se ovšem homeopat v určení léku zmýlí, musí lék změnit a léčba se tak trochu prodraží. Uvědomíme-li si, že v jednom balení vysoké potence homeopatika (za cenu řekněme 200-400 Kč) je obvykle 200 až 500 globulí (tedy 20-50 dávek) a že dobře vedená konstituční léčba Vás vyléčí ze všech chorob, které máte, je láce ve srovnání s obvykle mimořádně nákladnou klasickou léčbou až neuvěřitelně pohádková. Autoři však ihned pokračují: "Homeopatické léky jsou tedy vesměs dražší, nehledě k tomu, že jejich účinnost nebyla prokázána". K první části tohoto sdělení bych dodal, že ono "vesměs" platí pouze pro v tabulce uvedené alopatické léky (Harburetu až Kinedryl) a snad ještě pro "české odrůdy" Acylpirinu a několik málo dalších tuzemských akutních symptomatických léčiv, jakými jsou nejběžnější analgetika, antitussika apod. Pozoruhodné je, že autoři "pozapomněli" zahrnout do cenového srovnání třeba běžně předepisovaná antibiotika, antihistaminika, antialergika, imunosupresiva, hormony, enzymy, cytostatika, ..., jejichž ceny se pohybují mnohdy ve vyšších řádech než ceny nejdražších homeopatik. Navíc, a na to autoři také poněkud pozapomněli, uvedené alopatické léky na rozdíl od konstitučních homeopatik většinou choroby nevyléčí jedním balením - pokud vůbec vyléčí - a pacient je tedy musí nakoupit mnohokrát. Autory uváděné levné alopatické léky jsou potom pouze symptomatické (stejně ovšem, jako zde uvedená homeopatika), příslušné "choroby" neléčí a pacient je musí užívat neustále, mnohdy až do smrti. Tak co je tedy levnější?
3. ZÁVĚR
V příspěvku jsem se pokusil ukázat a diskutovat logické a faktické chyby a nepravdy, jichž se autoři kapitoly o homeopatii v knížce dopustili. Domnívám se, že jsem žádný jejich závažnější "argument" proti homeopatii nevynechal a že všechny jsem přinejmenším zpochybnil. Z důvodů popsaných v úvodu jsem se tu věnoval jediné kapitole knížky "Alternativní medicína - možnosti a rizika". Budu rád, když se k mé argumentaci vyjádří skuteční homeopaté. Ještě více si však přeji, aby v kritice a diskusi dalších kapitol knihy pokračovali odborníci v příslušných napadaných disciplinách. Rád bych totiž věděl, zda i v ostatních kapitolách, které jsem nečetl a ani nechci číst, se setkáme s podobnou "vědeckostí" a "zasvěceností" autorů, jako v té o homeopatii.
Všechny čtyři mé dosavadní příspěvky mají zainteresované strany popíchnout k diskusi. Očekávám nesouhlasnou (ale doufám co možná nejobjektivnější) odezvu z řad "skeptiků", čekám i opravy a doplnění mé laické argumentace od homeopatů a příspěvky představitelů ostatních metod AM. Ti, kterým však ve skutečnosti nejde o skutečnou diskusi, o nalezení pravdy a o další progresivní vývoj poznání, ať raději mlčí.
4. POZNÁMKA
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc. však nevystupuje proti AM jen jako hlavní autor knížky, jejíž jednu kapitolu jsem výše diskutoval. Kromě již zmíněných přednášek o AM na Lékařské fakultě UK v Plzni (/VkAM/, odst. 5.4) pořádal svého času též cyklus přednášek nazvaný dosti sebevědomě "Podstata a rizika alternativní medicíny aneb alternativní medicína očima vědy". O tématické šíři si lze udělat představu z rozvrhu na 4 přednáškové dny na Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové ve dnech 20.-23.11.1995:
20.11. Přehled metod a historie AM. Akupunktura a mikrosystémy.
21.11. Homeopatie, registrace homeopatik ve světě. Clusterová medicína.
22.11. Psychotronika a léčení vírou.
23.11. Ostatní metody AM. Výklad účinků, rizika a perspektivy metod AM.
Pan prof. Heřt si tedy činí nárok na vědecké posouzení (a odsouzení) širokého spektra oborů AM. Přitom každý, kdo se seriózně některou z těchto disciplin zabývá, cítí se více či méně jako věčný student a patrně by se i po mnoha úspěšných letech studia a praxe sám neodvažoval nazvat se zkušeným odborníkem. Když jsem si přečetl obsah uvedeného přednáškového cyklu i výše kritizované knížky, ihned se mi vybavilo jméno génia 18. století Leonarda Eulera, jednoho z největších matematiků všech dob, který se však aktivně a velice úspěšně zabýval i astronomií, mechanikou, optikou, kartografií a dokonce i stavbou lodí. Já však silně pochybuji, že mnou kritizovaný autor je osobností intelektuálně srovnatelnou s panem Eulerem a že je tedy v jeho silách obsáhnout alespoň fundamentální základy všech disciplin, které má odvahu veřejně "vědecky" napadat. Osobně se potom domnívám, že by to nebylo v silách ani samotného pana Eulera. Myslím si, že obsah tohoto příspěvku naznačuje opodstatněnost mých pochybností.
5. LITERATURA
Barták J.: Praktický význam Hahnemannovy teorie o miasmatech, Homeopatie 1, 4-8, 1993
Cousset F.: Od miasmatu k citlivému typu II, Folia Homeopathica Bohemica 1, 10-20, 1995
Ferley J.P. et al.: A controlled evaluation of a homeopathic preparation in the treatment if influenza-like syndromes, Brit.J.Clin.Pharm 27, 1989, 329-335
Fischer et al.: ???, Human Toxicol. 6, 1987, 321-324
(nesehnal jsem v ČR a sám jsem zatím nečetl!)
Hahnemann S.: Organon léčebného umění, Alternativa 1993
Kleijnen et al.: Clinical trials of homeopathy, Brit.Med.J. 302, 1991, 316-323
Oepen I.: U berlegungen und Anregungen zur Einschatzung der Homö opathie, Med.Welt 37, 1986, 1424-1426
Petit et al.: ???, Human Toxicol. 8, 1989, 125-129
(nesehnal jsem v ČR a sám jsem zatím nečetl!)
Pitcairn R.H.: Nový pohled na očkování, Hom.Links 1, 1996, 20-27
Prokop O.: Lékařské vědy proti pověrám a šarlatánství, Avicenum 1993
Průchová J.: Cocculine - srovnání účinku a tolerance homeopatického léku oproti placebu a alopatickému léku v terapii kinetóz, Folia Homeopathica 1, 1995, 24-26
Rýc M., Boehm S.: Úvod do homeopatie, Vodnář 1991
Whitmont E.C.: Infekce nebo miasma?, Homeopatie 11, 1996
© Václav Kňourek 10-IX-1999