Jak již bylo příležitostně rozebráno i v několika našich, žel, nepříliš často čtených časopisech, pavěda vyrazila četnými šlahouny i do lékařských polí a zahrad. Venkovští strýcové a tetinky, jakož i osoby titulované nás zásobují nesčetnými návody, jak se vyhnout obvyklým terapeutickým postupům (založeným, jak známo, na obligátním měření krevního tlaku a píchání injekcí) a zatočit s neduhy našeho těla nějakým novým a neotřelým způsobem - od popíjení zeleninových šťáv až po výkaly kladené pod postýlku nemocného dítěte. V jak vidno širokém spektru těchto návodů se setkáváme i s homeopatií, která se od většiny ostatních šlahounů pavědy odlišuje tím, že je pěstována převážně lékaři. O takové akupunktuře, kterou se zabývají rovněž převážně lékaři, snad můžeme prohlásit, že je v pavědě zakotvena jen jednou, řekněme historickou nohou, a že názory na ni se různí i mezi teoreticky vzdělanými odborníky. Lékaři se ovšem čas od času angažují i v jiných oblastech pavědy - v psychotronice (eufemisticky bioinformatice), astrologii aj. - Tyto exkurze jsou však sporadické a málo významné. Setkávají se tu navíc s tvrdou konkurencí technické i humanitni laděné inteligence, jakož i laiků nezatížených jakýmkoliv vyšším vzděláním, které by jim mohlo zamlžit obzory New Age. Tímto dávám současně najevo, že pavědu nepovažuji za specifickou zábavu lékařů. Je mi známo, že většina lékařů se živí zpusobem poctivým a snaží se k tomu využívat znalostí nabytých přinejmenším během studia pre- i postgraduálního.

Vraťme se však k homeopatii, která je úctyhodně starobylá a pro laika velmi seriózně adjustovaná. Na stovkách ordinací (nejen ryze soukromých) se dnes ostatně lesknou zbrusu nové tabulky hlásající přítomnost homeopata na slovo vzatého. Jak dlouho mu trvalo, než se jím stal? Pulty lékáren se prohýbají pod přepestrými hromadami homeopatik a magistři pějí nad nimi komerční chválu. V tomto vítězném jásotu jen občas zaznívá disonance - tu a tam rozpačitě utroušené slůvko o nejistém působení homeopatických léčiv a jejich obskurní přípravě, tu v daleké Americe pár lékařů a vědců se dožaduje toho, aby orgán léčiva schvalující vedle neškodnosti homeopatik potvrdil i jejich účinnost, což je u jiných druhu léčiv považováno jaksi za samozřejmost. Nebýt ovšem téměř neznámého občasníku Sisyfos, nevědil bych to.

Abych však přitlumil rozčílené brumlání čtenářů, kteří se domnívají, že jim homeopatie pomohla od nějakých zdravotních problémů, a chápou se pera, aby mi to patřičně vytmavili, připustím nejprve několik jejích kladných rysů:

1. Je provozována (zatím, u nás, nikoliv např. v Německu) převážně lékaři, tudíž nehrozí příliš velké nebezpečí poškození pacientů ve srovnání s jinými léčitelskými praktikami, kterými se zabývají i medicínsky zcela nepoučení laikové.

2. Existuje skupina pacientů, kterou sice neumím přesně pojmenovat (snad hypochondři a neurotikové), avšak domnívám se, že podstata jejich problému je psychosomatická. Cosi je stručni řečeno deptá, a proto se cítí špatně. U těchto lidí mohou být homeopatika velmi úspěšná. Pacient, kterému toho z tělesného hlediska příliš mnoho není, odchází z ordinace či lékárny spokojen a s poměrně drahým lékem v ruce. Léčba má všechny předpoklady k magickému úspěchu. Věčně rozčílený a přetížený praktik předpisující nezajímavé Paraleny, penicilíny a prášky na spaní prosti nemá šanci. Tím jsme se ovšem dostali k jinému, obecnějšímu a velmi vážnému problému, totiž k problému vztahu mezi lékařem a pacientem.

3. Homeopatická péče odčerpává z kapes finanční prostředky, které by mohly být použity i způsobem mnohem více závadným.

Nebylo by však jednodušší a prospěšnější, kdyby pacient pojal důvěru i k praktikovi ordinujícímu tuzemský Paralen a ušetřené peníze svobodně investoval do pěstění svého těla či duše? Nestálo by za to, vytvořit pro takový stav alespoň solidní předpoklady?

Co tedy vlastni hovoří proti homeopatii? Především asi to, že pacienta odsuzuje k nevědomosti o podstatě léčby a lékaře ke lži, která rozhodně nepatří mezi lži milosrdné. Pacient totiž neví, že je léčen jen slovem a rituálem (což by samo o sobě ještě nebylo tak špatné), a že lékař je nucen popírat platnost vědeckého poznání a konkrétně i svého vlastního teoretického vzdělání (což je horší). Dále ukáži proč. V některých případech může tento stav u lékaře přerůst dokonce v jakousi poblouzninost, takže začne produkovat řlánky do pseudoodborných periodik (např. Folia Homeopatica Bohemica), v nichž se pokouší o revizi fyziky, chemie a biologie - aby zdůvodnil to, co již bylo zdůvodněno jinak a mnohokrát. Tj. tzv. efekt placeba, imitace léku.

Placebo, tj. např. škrobová tableta, fyziologický roztok nebo sladká vodička, může v některých případech nahradit antibiotikum, jednotlivou dávku inzulínu (lze to prý ukázat na tzv. glykemické křivce čili změnách obsahu glukózy v krvi) a krátkodobě patrně celou řadu jiných léčiv. V létech padesátých byl v USA proveden zajímavý pokus. Skupina dobrovolníků dostávala před spaním sklenici mléka a spala výborně. Jiná skupina dostávala před spaním kávu a spala velmi špatně. Dobrovolníci nevěděli, že káva je bez kofeinu, zato však k mléku byl přidán kofein v dávce vyšší, než je obsažena v porci kávy. Káva zde byla v roli placeba a mléko bylo neuvědoměle pozřeným farmakem. Homeopaté (už je slyším triumfovat) argumentují tím, že jejich léky působí i na zvířata a kojence, kde je placebo-efekt vyloučen. Osobni pochybuji o tom, že je zcela vyloučen, a otevřeně řečeno, s výsledky, na které se homeopaté odvolávají, také nemusí být všechno v pořádku. Testování léčiv je věc velmi ošemetná a klinické pokusy občas vycházejí podle toho, kdo je financuje. Ostatně, od čeho máme odborníky - farmakology, aby se k této věci fundovaně vyjádřili? Pokud je mi známo, povaha nemocí, které se serióznější homeopaté snaží svým zpusobem léčit, v žádném případě nevylučuje jejich spontánní vyléčení, zejména jsou-li homeopatika ordinována společni s psychoterapií a úpravou životosprávy.

Homeopatie stojí na dvou často zmiňovaných tezích:

1. Podobné je léčeno podobným.

Je tím míněno zhruba to, že substance vyvolávající např. příznaky rýmy může být použita k jejímu léčení. Homeopaté už toto tvrzení asi příliš neabsolutizují. Je totiž zcela nesmyslné ve své generalizaci. Protijed přece nepůsobí stejně jako jed. Názorněji: Při pylové alergii i infekčním zánětu nosohltanu nám teče z nosu úplně stejně a přitom alergen asi nepoužijeme na léeení infekce a virus proti alergii. Tato teze je spíše ozvěnou spekulativní středověké medicíny a platí jen výjimečně (např. ve smyslu imunizace, což je léčebná metoda, která nemá jinak s homeopatií nic společného). Akademický lékař by se jistě vyjádřil obratněji a snad tak některý učiní dostatečni hlasitě i na těchto stránkách, které by to jistě uvítaly.

2. Účinnost homeopatického léku stoupá s jeho ředěním (potencováním).

Nejúčinnější homeopatika již mají ředění tak vysoké, že v lahvičce se nalézá jen "čisté ředidlo" a v tabletce jen škrob či mléený cukr. K tomuto bodu si neodpustím malou poznámku.

V jedné z nemnohých odborných a vůči homeopatii kritických knih, které u nás vůbec kdy vyšly [2], mužeme najít informaci o rozborech homeopatického zinku ředěného mléčným cukrem. Výzkum ukázal, že obsah zinku se od jistého stupni ředění již dále nemění. Proč? Protože mléčný cukr obsahoval zinek jako nečistotu. V téže knize toho můžeme najít ještě mnohem více, pokud by někdo toužil po hlubším rozboru homeopatie i jiných medicínsky orientovaných pavěd. Témuž čtenáři dopuručuji též novější prameny [1] a [3], kde lze nalézt další odkazy na vědecké práce, které vykazují homeopatii z oblasti vědy do oblasti víry.

Aby byla výše uvedená teze o řediní (potencování) obhájena, homeopaté pátrají po různých vlastnostech vody či jiných tekutin, které používají jako rozpouštědlo a ředidlo - jistě takových, které by dokazovaly, že molekula účinné látky může v rozpouštědle zanechat trvanlivý otisk, "informaci" sdělitelnou buňkám těla. A že tento otisk se tzv. potenciací, tj. dalšími ředěními a doprovodnými "aktivačními" manipulacemi (protřepáváním) zmnožuje či zvýrazňuje. Kdyby nico takového mělo ovšem platit, byl by to konec přírodních věd - fyzikální chemie zejména. A ta, pokud je mi známo, popisuje vlastnosti např. vody a vodných roztoků způsobem velmi úspěšným a podrobným. Je to ovšem věda jako řemen a, otevřeně řečeno, pro standardního absolventa nechemických a nefyzikálních vysokoškolských studií téměř nestravitelná pro obtížnost svého fyzikálni matematického aparátu. Tato věda se neopírá o několik stovek či tisíc problematických a vesměs nereprodukovatelných účelových studií, či o spekulace, jejichž kořeny se táhnou až k Paracelsovi, nýbrž o milióny hodin korektní vědecké práce a konzistentní systém zákonu vysvětlujících nejroztodivnější jevy kolem nás.

Výsledkem snah homeopatů o vybudování specifické "přírodovědné" teorie účinku homeopatik je tedy zákonitě fyzikálně-chemická tragikomedie. Komediálním prvkem je požadavek na fyzikální a chemickou verifikaci těchto teorií - v jeho pozadí tuším představu, že fyzikální chemikové dosud jen okusovali tužky nebo zkoumali píst naplniný ideálním plynem. Tragickým prvkem je to, že někteří takoví "opravovatelé přírodních zákonů" učí i na vysokých školách (nemám nyní přímo na mysli naši Alma mater) a své představy indoktrinují studentům. Nezbývá než doufat, že tyto budou vylity ze studentských hlav samovolně a že v nich nevyvolají žádné řetězové reakce.

Zvláštní položkou homeopatie je tzv. metoda dle dr. Volla, která je originální syntézou homeopatie a akupunktury. Individuální vhodnost homeopatik je prověřována na základě změn elektrického odporu v akupunkturních bodech. To zní jistě velmi zajímavě. Při tomto vyšetření však pacient mnohdy jen drží lahvičku s homeopatikem v ruce, nepožívá je! Škrabánek a McCormick [3] řadí tuto metodu mezi "šarlatánopunktury". Pokrevní příbuznou homeopatie je i stejni podivná a snad ješti ostudnější tzv. clusterová medicína, která by si ovšem zasluhovala samostatného rozboru.

Nechci vyvolat dojem, že by homeopatické praxe měly snad být zakázány. Eradikace homeopatie v době totalitní vedla mj. k tomu, že se dnes těší nebývalé pozornosti (za tzv. první republiky to u nás byla prakticky mrtvola). Spíš by měla být jasně "pojmenována" a odkázána do ryze soukromé sféry jako atypická forma psychoterapie s přesně vymezeným polem působnosti.

Literatura :

1. Kolektiv autorů, Alternativní medicína - Možnosti a rizika, Grada Publishing, Praha, 1995

2. Prokop O. a kol., Lékařské vědy proti pověrám a šarlatánství, Avicenum, Praha, 1984