Diskusní fórum diskusní příspěvek č. 10 Obsah Předchozí Další
(publikováno se souhlasem autora a redakce Časopisu Lékařů českých)
JE HOMEOPATICKÉ LÉČENÍ ÚČINNĚJŠÍ NEŽ PLACEBO ?
J.Plášek, J.Zvárová Biofyzikální oddělení, fyzikální ústav UK při MFF UK, Praha Evropské centrum pro medicínskou informatiku, statistiku a epidemiologii UK a AV ČR, Praha
SOUHRN Předkládáme stručné zhodnocení spolehlivosti pokusů, které měly pomocí statistických metod prokázat, že homeopatické léky jsou účinnější než placebo. Jedná se zejména o dvě známé práce, které byly publikovány Reillym a spol. v časopise Lancet 1986, s. 881-886 a 1994, s. 1601-1606. Na závěr se věnujeme také přehledu biofyzikálně orientovaných hypotéz, které se snaží odpovědět na otázku, jaký je mechanismus působení homeopatických léků.
Klíčová slova: homeopatie, klinický pokus, účinnost léčby, placebo.
SUMMARY Plášek J., Zvárová J.: Is Homeopatic Therapy More Efficient than Placebo? A critical report is presented on the reliability of two clinical trials by Reilly et al. (Lancet, 1986ii, pp. 881-886 and 1994ii, pp. 1601-1606) who has claimed that the effect of homeopathy differs significantly from placebo. Biophysical hypothesis dealing with intriguing problem of the mechanism of action of homeopathic remedies are also reviewed in this paper.
Key words: homeopathic medicine, clinical trial, effectiveness of treatment, placebo response.
Čas. Lék. čes., 135, 1996, No. 18, p. 575-579
Komerční úspěch homeopatie je nepopíratelnou skutečností. Naléhavě proto vystupuje do popředí otázka, zda homeopatika samotná mohou mít nějaký přímý biologický efekt, či zda se jedná o pouhé placebo, by» možná zesílené psychologickým efektem pohovoru pacienta s homeopatem.
Zprávy o terapeutických pokusech s homeopatiky, prováděných podle přísných kritérií, jaká jsou běžná při kontrole léků, nejsou časté. Navíc jejich spolehlivost i kvalita bývají sporné. Podrobně se tímto problémem zabývali Kleijnen a spol. (1). Tito autoři zhodnotili několik desítek publikací, údajně prokazujících přímou biologickou účinnost homeopatik. Posuzovali jejich kvalitu podle předem definovaných kritérií, týkajících se zejména adekvátnosti použité statistické metody analýzy experimentálních dat, dostupnosti původních dat pro potřeby nezávislé statistické analýzy, úplnosti popisu experimentu a reálnosti jeho opakování podle tohoto popisu. Mezi publikacemi, které vyšly z tohoto hodnocení jako práce nejspolehlivější, figuruje na čelném místě studie pro vedená Davidem T. Reillym a spol. v Glasgow Homeopathic Hospital a publikovaná v renomovaném časopise The Lancet (2). Na ni nedávno navázala podobně zaměřená práce stejného týmu (3).
Pokud by se čtenář obou citovaných publikací spokojil jen s jejich optimistickými závěry, mohl by snad i nabýt dojmu, že již není třeba pochybovat o přímém biologickém působení homeopatických preparátů. Jestliže je však prostudujeme trochu důkladněji, zjistíme, že vzbuzují oprávněné pochyby. Na starší z nich se však často odvolávají domácí příznivci homeopatie (4). V následujícím článku si ukážeme, proč ani jedna z těchto prací není důkazem rozdílu mezi homeopatickým léčením a placebem, za který bývají vydávány. Další problémy se týkají možnosti přímé biologické účinnosti extrémně zředěných homeopatických preparátů, mechanismu jejich působení. Nejméně desítka nejrůznějších teorií a hypotéz se hemží značně exotickými pojmy z fyziky a fyzikální chemie (5-7), jejichž vhodnost a neadekvátnost může ten, kdo se těmito vědami hlouběji nezabýval, jen stěží posoudit. Obsáhlý přehled existujících hypotéz podal nedávno B. Poitevin z firmy Boiron (6). Na závěr přidáváme k jeho výkladu nášą vlastní komentář. Čtenářům, kteří by se chtěli seznámit také s historií homeopatie, doporučujeme článek P. Málka (8).
KLINICKÉ POKUSY
Is homeopathy a placebo response? Controlled trial of homeopathic potency, with pollen in hayfever as model (2).Na vzorku 144 pacientů trpících sennou rýmou byl porovnáván účinek placeba oproti homeopatickému léku o potenci 30 CH, připravenému ze směsi pylů. Pacienti byli náhodně rozděleni do dvou stejně četných skupin. Jedné skupině byl podáván homeopatický preparát, kontrolní skupina dostávala stejně balené placebo. Všichni ale mohli během celého pětitýdenního pokusu užívat antihistaminikum (chlorfeniramin/4 mg, až tři tablety denně).
Pokus byl dvojitě slepý: pouze lékárník měl znát osobní čísla pacientů, kteří dostávali homeopatikum. Hlavním kritériem pro hodnocení aktuálního stavu pacientů byla subjektivně vnímaná celková intenzita symptomů senné rýmy. Tu všichni pacienti hodnotili denně pomocí názorné srovnávací stupnice VAS (Visual Analogue Scale), s dohodnutým rozsahem od nuly (cítím se výborně, bez příznaků) do 100 mm (je mi úplně nejhůř). Na začátku a na konci pokusu hodnotil stav pacientů pomocí podobné subjektivní srovnávací ąkály i jejich ošetřující lékař. Ve zkráceném českém překladu původní Reillyho práce se však objevila zkreslující informace, že sledovaný efekt byl hodnocen na základě kožní reakce po subkutánní aplikaci pylového alergenu do oblasti předloktí (9).
Na konci testu byly deníky pacientů statisticky vyhodnoceny a závěr zněl: mezi průměrným zlepšením stavu pacientů v homeopaticky léčené skupině a ve skupině kontrolní byl na konci pátého týdne statisticky významný rozdíl v neprospěch placebo skupiny. Průměrná změna VAS skóre v homeopatické skupině byla -17,2 mm (SD 28,8), zatímco v placebo skupině jen - 2,6 mm (SD 33,6). Během pokusu byla navíc na dvou různých stanovištích průběžně měřena koncentrace pylů v ovzduší. Při statistickém zpracování výsledků pak byla použita metoda analýzy kovariance pro vyhodnocené změny stavu pacientů vzhledem k aktuální koncentraci pylů, s nimiž sledované skupiny mohly přijít do styku. S přihlédnutím k této analýze autoři tvrdí, že účinek léčby homeopatickým preparátem nelze vysvětlit na základě pouhých rozdílů v množství pylů, jimž byli jednotliví pacienti vystaveni během trvání pokusu. Nevzali však v úvahu to, že koncentrace pylů byly měřeny jen na dvou stanovištích, přičemž takto získané údaje byly aplikovány na podskupiny pacientů, žijících v okruhu do 40 km (!) od sběrné stanice.
Při pečlivém studiu diskutovaného článku narazíme na několik dalších závažných problémů, které zpochybňují závěry jeho autorů. Pro popsaný pokus je charakteristický velký počet pozorování, která nebyla zahrnuta do statistické analýzy výsledků. Úvodní částí prošlo a pokus zahájilo 144 pacientů Do konečné analýzy však bylo zahrnuto jen 108 z nich, tj. vybraný soubor byl před analýzou redukován o 25 %. Mezi 36 vyloučenými pacienty je nejvýznamnější jedenáctičlenná skupina, která nebyla zahrnuta do závěrečné statistické analýzy pro menší (citujeme) vynechávky v individuálních denících. Vynecháním nebo přidáním pouhých dvou nebo tří pacientů s vysokými hodnotami změny VAS skóre však lze ovlivnit to, zda rozdíl mezi oběma skupinami bude statisticky významný či nikoliv. Tato skutečnost nás vede k podezření na snahu publikovat pouze výsledky, které podporují hypotézy autorů.
Pro snazší pochopení toho, nakolik by eliminace několika nežádoucích pacientů mohla ovlivnit konečný výsledek, uvádíme příklad, který vychází z publikované tabulky původních, statisticky nezpracovaných dat. Podívejme se, jak by se změnil výsledek pokusu, kdybychom do homeopatické skupiny “vrátili" pouhé tři pacienty, kteří v nepořádně vedených denících shodou okolností mohli přiznat nijak výjimečné zhoršení o velikosti 60 mm. Rozdíl mezi homeopatickou skupinou a placebo skupinou by se sice snížil jen o relativně malou hodnotu na 11,1 mm (počet stupňů volnosti 110, testové kritérium t = 1,8), avšak nebyl by již statisticky významný ani na hladině p = 0,05, zatímco rozdíl, vypočtený z jen těch dat, která jsou v tabulce uvedena, činí 14,6 mm (počet stupňů volnosti 107, testové kritérium t = 2,4) a je významný i na hladině p = 0,02.
U studie prováděné dvojitě slepou metodou, s pacienty náhodně rozdělenými do dvou skupin, nás také překvapil rozdíl ve složení porovnávaných skupin, který se objeví, když pacienty roztřídíme z hlediska začátku jejich obtíží se sennou rýmou. Pacienti přicházeli se svými potížemi na kliniku v měsících květnu, červnu a červenci. V homeopaticky léčené skupině však najdeme více pacientů, jejichž potíže se objevily již v květnu (35 oproti 31 pacientovi z kontrolní skupiny), a naopak méně těch, kteří přiąli až v červenci (10 oproti 15). Jak je známo, ne všechny byliny a stromy počínají kvést ve stejnou dobu. Červencové alergie mohly mít proto zcela jiný průběh než májové. Není také zcela bez zajímavosti, že těsně před začátkem pokusu potřebovali pacienti kontrolní skupiny užívat antihistaminika v průměru 1,3krát častěji než ti homeopaticky léčení. I když uvedené rozdíly nebyly významné na hladině 0,05, situace se mohla podstatně změnit po vyřazení 25 % pacientů ze studie. Tato analýza však v práci chybí.
Is evidence for homeopathy reproducible (3)? Jsou popsány výsledky dvojitě slepého srovnání účinnosti homeopatické terapie alergického astmatu oproti placebu. Test byl uskutečněn s 28 pacienty, kteří byli náhodným v výběrem rozděleni do dvou skupin. Polovina z nich dostávala homeopatický lék, připravený ze specifických alergenů (nejčastěji se jednalo o prach z domácnosti), který byl potencovaný na 30 CH. Kontrolní placebo skupině byly podávány identicky balené tablety, impregnované čistým rozpouštědlem. Pacienti obou skupin mohli pokračovat v užívání dříve naordinovaných bronchodilatačních léků. Hlavní mírou efektu terapie byla opět VAS stupnice.
Autoři uvádějí, že na konci osmého týdne pokusu zjistili snížení průměrné hodnoty VAS u homeopatické skupiny (-7,8 mm), zatímco u kontrolní placebo - skupiny došlo k mírnému zhoršení střední hodnoty VAS (+ 7,2 mm). Uvedené zlepšení pozorované v homeopatické skupině je sice tak malé, že sotva ohromí specialisty na respirační choroby (10), nicméně je statisticky významné na hladině p = 0,03. Pro Reillyho a spol. z toho vyplývá závěr: buď homeopatie opravdu funguje, nebo jsou vadné běžně používané statistické metody.
Skutečnost je ovšem mnohem přízemnější. Srovnávané skupiny byly nepřípustně malé. Sami autoři provedli předběžný odhad potřebného rozsahu náhodného výběru. Testovaných pacientů mělo být podle tohoto odhadu minimálně 120. Analyzováno však bylo jen 24 (!) případů, což působí velice neseriozně. Jen tak se mohlo stát, že za snížení průměrné hodnoty VAS v homeopatické skupině vděčíme ze 44 % výraznému zlepšení stavu jednoho z jedenácti pacientů. Stejně tak málo četné fluktuace opačným směrem převládly v průměrné změně VAS v kontrolní placebo skupině. Pokus měl být dvojitě slepý. Přesto správnou odpověď na otázku, zda si myslí, že dostávali homeopatický lék nebo placebo, odhadli pacienti i jejich ošetřující homeopatický lékař významně častěji, než by odpovídalo pouhé náhodě. Takové narušení sleposti pokusu lze jen velmi těžko přijatelně vysvětlit (11).
HLEDÁNÍ BIOLOGICKÝCH ÚČINKŮ EXTRÉMNĚ ZŘEDĚNÝCH ROZTOKŮ
Vedle prací, jejichž autoři tvrdí, že homeopatická terapie znamená víc než pouhý efekt placeba, se objevila též řada publikací, které mají zjevné ambice stát se vědeckým základem homeopatické medicíny. Nejproslulejší z nich je práce Benvenistova týmu, publikovaná v roce 1988 v Nature (12, 13). Její autoři tvrdí, že lidské bazofilní granulocyty reagují na protilátku anti-IgE degranulací, i když protilátka byla tak zředěna, že se v médiu již prakticky nemůže vyskytovat (pracovali s roztoky anti-IgE ředěnými až na absurdní “koncentraci" 10-126 mol . l-1). Při experimentech opakovaných v Benvenistově laboratoři pod supervizí komise, vyslané redakcí časopisu Nature, se však závěry kontroverzní publikace nepotvrdily (14). Analýza původních laboratorních deníků Benvenistova týmu navíc ukázala, že data z opakovaných měření vykazují jiný rozptyl, než bychom očekávali na základě gaussovské distribuce vzorkovací chyby. To svědčí pro záměrné vynechávání některých výsledků, které nesplňovaly apriorní předpoklady experimentátorů. Supervizní komise konstatovala, že původním experimentům nebyla věnována taková péče, jakou bychom očekávali vzhledem k mimořádné závažnosti závěrečných tvrzení. Jedná se o experimenty nedbale realizované a neopatrně interpretované (14, 15).
Vědeckou úrovní prací hledajících důkazy reálné existence biologických účinků extrémně zředěných homeopatických potencí se zabývá meta-analýza 135 publikací z oblasti toxikologie, zpracovaná Lindem a spol. (16). S přihlédnutím k výsledkům obecněji zaměřené analýzy Kleijnena a spol. (1) se domníváme, že závěry meta-analýzy z oblasti toxikologie se týkají jevů, které jsou charakteristické pro veškerou homeopatickou medicínu. Proto je zde stručně shrneme:
Pro práce zabývající se extrémně ředěnými roztoky je typické, že většina z nich byla publikována jen v národních, v lepším případě mezinárodních, homeopatických časopisech. Informace o nich nejsou proto dostupné prostřednictvím běžných databází, jako jsou Medline, Excerpta Medica či Science Citation Index. Je také zajímavé, že 76 % z celkového počtu prací, které zachytili autoři meta-analýzy (většinou z referencí v dizertacích, monografiích a sbornících z homeopatických konferencí, často na základě konzultací s uznávanými autory referativních článků o homeopatii), bylo vyprodukováno francouzskými výzkumnými týmy, v zemi firmy Boiron.
Metodologická rigoróznost analyzovaných prací je obecně na velmi nízké úrovni. Největší nedostatky se týkají zejména způsobu randomizace výběrů, popisu zacházení se vzorky během ředění a při potenciaci. Nebývá věnována odpovídající péče prevenci artefaktů, které mohou vzniknout kontaminací extrémně zředěných preparátů. Linde a spol. konstatují, že počet metodologicky přiměřených a nezávislými týmy realizovaných studií je tak velice malý, že existenci toxikologických efektů vysoce ředěných preparátů nelze považovat za prokázanou.
PŘEDSTAVY O MECHANISMU ÚČINKU HOMEOPATIK
Při studiu takzvaných biofyzikálních teorií účinku homeopatik jsme nabyli dojmu, že se jedná pouze o informační ąum, jehož jediným účelem je snad jen navodit dojem, že homeopatie se opírá o základní výzkum, sahající až k molekulární fyzice, ergo je stejně vědecká jako klasická medicína. Na podporu našeho tvrzení uvádíme několik příkladů nejzávažnějších prohřešků homeopatické “vědy".
Za teorii biologického působení homeopatických preparátů bývají vydávány účelové, ničím nepodložené smyšlenky: Nejznámějším příkladem je Benvenistova “paměti vody"- ad hoc vypuštěné tvrzení, že během dynamizace se v rozpouštědle obtiskuje a množí informace o molekulách matečné tinktury (12, 15). Hypotéza o paměti vody není ničím jiným než neadekvátní extrapolací teorie solvatačních obálek. Ignoruje skutečnost, že struktura vody je vysoce dynamická, v důsledku čehož je “paměť vody" velice nestálá. Veškeré stopy solvatačních obálek, které narušily přirozenou strukturu vodíkových můstků mezi molekulami vody v nepatrných, relativně uspořádaných lokálních doménách (klaserech), zanikají za několik pikosekund poté, co se molekula rozpuštěné látky přemístila jinam (17).
Další rozpor mezi představou o paměti vody a homeopatickými reáliemi pramení ze skutečnosti, že potencované roztoky se při terapii bezprostředně nepoužívají (slouží pouze k impregnaci laktózových či jiných globulí a granulí, z nichž se rychle odpaří nejen samotný potencovaný roztok, ale též “informace", kterou by měl obsahovat). Velice problematická je také čistota vody i jiných rozpouštědel. Voda, například, vždy obsahuje ionty, vymývané ze stěn skleněných nádob, i mnohé organické molekuly, které se do ní dostávají ze vzduchu. Koncentrace takových nečistot, Jež na počtu homeopatických dynamizací prakticky nezávisí, je tak vysoká (v případě anorganických iontů se jedná o koncentrace řádu 10-9aľ 10-8 mol . l-1), že počínaje potencemi zhruba 4 až 6 CH již výrazně převýší zbytkovou koncentraci původní matečné tinktury. Můžeme se proto právem ptát, jaká informace by se při dynamizování vlastně přepisovala, kdyby paměť vody skutečně existovala.
Sám Dr. Poitevin, ředitel výzkumného oddělení firmy Boiron, však dnes již zdůrazňuje, že “paměť vody" není nic víc než pouhá pracovní hypotéza, jejíž význam neúměrně vzrostl během polemiky, která následovala po publikování Benvenistova článku v Nature (5).
Na podporu nových “hypotéz" bývá citována solidní fyzikální práce, jejíž závěry byly vytrhány z kontextu a překrouceny: Bez jakýchkoli experimentem podložených důvodů se začalo tvrdit, že homeopatický lék může předávat organismu informaci, která má povahu elektromagnetického záření (5). Fantazírování, že voda by mohla být médiem pro přenos blíže nespecifikované biologické informace pomocí fotonů, se zaštiťuje střízlivou teoretickou prací Del Giudiceho a spol., kteří dospěli k nijak šokujícímu závěru, že při studiu dynamického chování molekul vody za přítomnosti koherentního elektromagnetického záření vhodné frekvence je třeba vzít v úvahu též interakci polárních molekul s tímto polem (18). Ze zneužité práce však jasně vyplývá, že samotná voda nemůže být trvalým a na vnějším prostředí nezávislým zdrojem koherentního záření, což vylučuje výše zmíněné hypotézy homeopatů.
Úvahy o možné roli elektromagnetického záření v mechanismu účinku homeopatik se zčásti odvíjejí také od 70 let starého, stále však více než sporného, Gurvičova tvrzení, že dělící se buňky emitují UV záření (19, 20). Hovoří se o biofotonech, které údajně mají povahu laserového záření (5). Nikdo však nikdy neřekl, co si pod laserovým charakterem biofotonů máme představit.
Publikace, které bývají v odkazech prezentovány jako práce zásadní povahy, nejsou dostupné, takže nelze ověřit jejich věrohodnost: V souvislosti s diskusí, zda struktura potencovaných roztoků se liší se struktury výchozích rozpouštědel či nikoli, bývá často citována práce J. L. Demangeata a spol. (21). Tvrdí se, že tito autoři nalezli použitím metody pulzní jaderné magnetické rezonance průkazné zvýšení spin-mřížkové relaxační doby (T1). Protonů v potencovaných homeopatických roztocích silicea/laktóza oproti referenčnímu roztoku NaCl (5). Takový jev, pokud by byl reálný, by svědčil o zvýšené pohyblivosti molekul vody v potencovaných roztocích. Vlastní stanovisko k této práci zaujmout nemůžeme, nebo» francouzský časopis Journal de Medecine Nucleaire et Biophysique, v němž byla publikována, se nám nepodařilo získat ani pomocí centrální knihovny univerzit Paris VI a Paris VII, což jsou univerzity odštěpené z bývalé Sorbonny a zaměřené na studium přírodních věd. Pomocí Science Citation Index jsme zjistili, že se jednalo o časopis podřadný, který v roce 1993 dokonce přestal být v SCI sledován ( v roce 1991 vyl jeho faktor impaktu roven pouze 0,061; toto číslo udává, kolikrát byl každý z článků v časopise publikovaných v průměru citován v publikacích jiných autorů).
O úspěšném opakování studia změn spin-mřížkové relaxační doby v potencovaných roztocích nevíme. Naopak je známo, že pokusy prokázat změny struktury potencované vody pomocí infračervené spektroskopie, prováděné na špičkovém spektroskopickém pracovišti v Orsay, skončily s negativním výsledkem (5).
Jedno tvrzení může být stejnými autory prezentováno dvěma navzájem se vylučujícími způsoby: V sérii dopisů čtenářů, reagujících na Benvenistův článek o paměti vody, se objevil též názor K. S. Suslicka, že efekt homeopatických potencí, který Benveniste pozoroval, je artefakt, podmíněný tvorbou peroxidů a volných radikálů v razantně protřepávaných roztocích. Suslick upozornil na možný vliv tzv. kavitace - implozivního kolapsu bublinek, které vznikají při protřepávání roztoků (22).
Benveniste, Poitevin a spol. zanedlouho potom dokazovali, že pouhé razantní třepání obyčejných roztoků NaCl je nezmění takovým způsobem, aby byly schopné vyvolat degranulaci bazofilních granulocytů, jaká byla pozorována v potencovaných homeopatických roztocích anti-IgE (23). Přesto se však stejný Poitevin ke kavitaci znovu vrací ve svém přehledu biofyzikálních teorií působení homeopatik, tentokráte již nikoli jako k pouhému možnému zdroji artefaktů. Bez dalších důkazů prezentuje kavitaci jako fyzikální opodstatnění dynamizování roztoků a tvrdí, že se při opakovaném protřepávání vodních roztoků uvolňuje energie a vznikají volné radikály (OH*, H*), což prý může zatím neznámým způsobem ovlivnit přenos specifické farmakologické informace z molekul rozpuštěné látky do rozpouštědla (5).
Mnohé hypotézy vznikly jen díky tomu, že jejich autoři postrádají solidní znalosti základů fyziky a chemie: Příkladem je rozjímání o možných mechanismech účinku homeopatik, publikované ve Folia Homeopathica Bohemica (24). Jeho autor buduje své originální hypotézy na základě poznatků, které zčásti čerpal z popularizační literatury pro mládež (25). Uniklo mu proto, že existuje zásadní rozdíl mezi molekulárními procesy probíhajícími ve vakuu kosmického prostoru a procesy, které se realizují ve vodním prostředí, kde uvolňovaná energie je mnohem častěji termalizována ve formě tepelných vibrací média než vyzářena jako chemiluminiscence. Představuje si navíc, že při protřepávání ředěného roztoku, tedy při dynamizaci, se charakteristika ředěné látky “kóduje" do vazebného úhlu mezi kyslíkem a dvěma vodíky v molekule vody (24). Něco podobného by sotva mohlo napadnout člověka, který se při studiu fyziky dostal až ke kapitole o vibracích molekul.
ZÁVĚR
Dvě z nejznámějších klinických studií (2, 3), na něž se homeopati často odvolávají, nelze považovat za důkaz přímé účinnosti homeopatických preparátů. V první citované práci došlo v průběhu klinického pokusu k vyřazení čtvrtiny z původního počtu vybraných pacientů. Před vlastní statistickou analýzou však nebylo ani ověřeno, zda skupiny léčené homeopatikem a placebem jsou ve sledovaných ukazatelích homogenní. V případě terapie senné rýmy byly testovány dvě odlišně sestavené a rozdílným alergenům exponované skupiny pacientů. Pro tento klinický pokus je navíc příznačná velká ztráta výběru v jeho průběhu, což nás vede k podezření na možné publikační vychýlení výsledků. Ani druhou z citovaných prací nelze pro její závažné nedostatky považovat za důkaz toho, že homeopatické léky působí na lidský organismus jinak než pouhé placebo.
Množící se “biofyzikální teorie" mechanismu účinku homeopatik se nám jeví jako informační ąum, jehož hlavním účelem je navodit dojem, že základy homeopatie jsou stejně vědecké jako teoretické základy klasické medicíny. To se názorně ukázalo v souvislosti s Benvenistovou aférou. Francouzský denní tisk v okurkové sezóně roku 1988 obšírně informoval o velkém objevu domácích vědců a firma Boiron, která výzkum v Benvenistově laboratoři částečně financovala, měla skvělou reklamu (26).
Nicméně, četné pozitivní kasuistiky, kterými se mohou vykázat všichni praktikující homeopati, jsou nepopíratelnou skutečností. Je za této situace opodstatněná petice, zaslaná americkému Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, která volá po zastavení homeopatického švindlu (27)? Může se skutečně jednat o podvod, když pozitivní kasuistiky k homeopatické terapii opravdu existují? Neměli bychom připustit, jak nás nabádají homeopati, že není podstatné vědět, proč homeopatika léčí, ale že důležitější je to, že mnohým pacientům pomáhají?
Podvod, jehož se homeopati dopouštějí, ať už záměrně nebo nevědomky, spočívá v tom, že v souvislosti se svými pozitivními kasuistikami připouštějí jedinou interpretaci, která se zakládá na dvě stě let staré, Hahnemannově omylu. Nemluví se o tom, že mezi nemocnými, které homeopatie úspěšně léčí, tvoří nejčetnější skupinu pacienti s chorobami psychosomatické povahy nebo s chronickými chorobami, které často mívají období spontánního zlepšení nebo se dokonce mohou samovolně vyléčit (8).
Hahnemannovi nebudeme samozřejmě vyčítat, že nic nevěděl o psychosomatických chorobách ani o možnostech různých forem psychoterapie při ovlivňování nevědomých autoregulačních procesů. Dneąní homeopati by však již měli připustit, že to, čím “léčí" své pacienty, nejsou homeopatické pilulky, nýbrž jejich tajemstvím zahalené podávání a fáma, která je provází. Vždyť například také hypnóza může spouštět autosanační procesy u psychosomaticky nemocných.
Bohužel, homeopatické léčení je na rozdíl od psychoterapie pro pacienta zdánlivě velice pohodlné. Pacient je sváděn k iluzi, že mu pomáhají jen drahé pilulky. Nikdo ho však nevede k tomu, aby se snažil porozumět své duši, osobním problémům, které bývají vlastní příčinou psychosomatických obtíží.. Z tohoto hlediska se homeopatie jeví jako “ideální" terapie pro konzumně orientované osobnosti. Lze však skutečně považovat za vyléčeného toho pacienta, jehož psychosomatické potíže po návštěvě homeopata sice dočasně ustoupily, ale jejich pravá příčina napravena nebyla?
Zvláštní kategorii homeopatických léků, ekonomicky ovšem velice zajímavou, představují preparáty určené k léčení onemocnění, která snadno může identifikovat i laický konzument (nastuzení, chřipka apod.). Podobná homeopatika jsou bezesporu tolerovatelná, pokud posuzujeme jen to, že sama o sobě neohrožují zdraví pacientů. Na druhé straně ovšem takový tolerantní postoj, mnohdy paradoxně přerůstající až v horlivou podporu ze strany některých lékařů, vede veřejnost k mylnému závěru, že homeopatika mohou být účinná i v léčbě závažných chorob, kdy je na místě pouze řádná kausální terapie. Nenapadá nás lepší zakončení, než parafráze závěru zprávy A. A. Skolnicka o petici amerických lékařů, zaslané na FDA: “I přes dlouhou tradici a současnou popularitu homeopatie má veřejnost právo na ochranu před neúčinnými léky jakéhokoli druhu" (27).
Poznámka: Dodatečně se nám podařilo získat kopii práce (21). NMR experiment byl realizován pomocí zařízení, které z dnešního pohledu patří k zastaralým přístrojům. Pozorované rozdíly relaxačních dob jsou navíc typické pro kontaminaci vodních roztoků paramagnetickými nečistotami. V publikovaném experimentálním protokolu lze skutečně nalézt několik kroků, při nichž velmi pravděpodobně mohlo dojít k nestejnému znečištění jednotlivých vzorků paramagnetickými ionty, přítomnými v anorganických solích, s jejichž běžně koncentrovanými roztoky autoři pracovali. Na Internetu jsme nedávno nalezli zprávu, že experiment Demangeata a spol. byl v roce 1995 opakován s negativním výsledkem profesorem D. E. Thurstonem (School of Pharmacy, University of Portsmouth).
LITERATURA
1. Kleijnen, J., Knipschild, P., Riet, G.: Clinical trials of homeopathy. Brit. Med. J., 302, 1991 s. 316-323.
2. Reilly, D., Taylor, M. A., McSharry, C., Aitchinson, T. C.: Is homeopathy a placebo response? Controlled trial of homeopatic potency, with pollen in hayfever as model. Lancet, 1986ii, s. 881-886.
3. Reilly, D., Taylor, M. A., Beattie, N. G. M. et al.: Is evidence for homeopathy reproducible? Lancet, 334, 1994, s. 1601-1606.
4. Chvojková, L.: Kam kráčíą, homeopatie? Slovo do vlastních řad. Zdrav. Nov., 3. března 1995.
5. Poitevin, B.: Mechanism of action of homeopathic medicines. Recent findings and hypotheses: Physicochemical mechanisms. Brit. Homeopat., J., 84, 1995, s. 32-39.
6. Poitevin, B.:Mechanism of action of homeopatic medicines. Recent findings and hypotheses: Biological mechanisms. Brit. Homeopat. J., 84, 1995, s. 102-107.
7. Towsey, M. W., Hasan, M. Y.: Homeopathy - a biophysical point of view. Brit. Homeopat. J., 84, 1995, s. 218-28.
8. Málek, P.: Historie a současnost homeopatie. Vesmír, 69, 1990 s. 69-72.
9. Reilly, D., Taylor, M. A., McSharry, C., Aitchinson, T. C.: Je homeopatie placebo efekt? Kontrolní studie homeopatických potencí pylů na modelu senné rýmy. Folia Homeopat. Bohem., 3, 1995, s. 27-29, (český překlad).
10. Editor: Reilly’s challenge. Lancet, 334, 1994 s. 1585.
11. Rothwell, P. M.: Letters to the Editor. Lancet, 345, 1995, s. 251.
12. Davenas, E., Beauvais, F., Amara, J. et al.: Human basophil degranulation triggered by very dilute antiserum against IgE. Nature, 333, 1988, s. 816-818.
13. Málek, P.: Benvenistova aféra. Vesmír, 68, 1989, s. 395-397.
14. Maddox, J., Randi, J., Stewart, W. W.: “High dilution" experiments a delusion. Nature, 334, 1988,, s. 287-290.
15. Maddox, J.: Waves caused by extreme dilution. Nature, 335, 1988, s. 760-763.
16. Linde, K., Wayne, B. J., Melchart, D. et al.: Critical rewiev and meta-analysis of serially agitated dilutons in experimental toxicology. Human. Exp. Toxicol., 13, 1994,s. 481-492.
17. Marshall, A. G.: Biophysical Chemistry, New York, J. Wiley, 1978, s. 523.
18. Del Giudice, E., Preparata, G., Vitiello, G.: Water as a free electric dipole laser. Phys. Rev. Lett., 61, 1988, s. 1085-1088.
19. Gurwitsch, A. A.: A historical review of the problem of mitogenic radiation. Experientia, 44, 1988, s.545-550.
20. Popp, F. A., Li, K. H., Mei, W. P. et al.: Physical aspects of biofotons. Experientia, 44, 1988, s. 576-586.
21. Demangeat, J. L., Demangeat, C., Gries, P. et al.: Modifications des temps de telaxation RMN á 4 MHz des protons du solvant dans les trés hautes dilutions salines de silice/lactose. J. Med. Nucl. Biophys., 16, 1992, s. 135-145.
22. Suslick, K. S.: Correspondence. Nature, 334, 1988, s. 375-376
23. Benveniste, J., Davenas, E., Ducot, B. et al.: L’agitation de solutions hautement diluées n’induit pas d’activité biologique spécifique. C. R. Acad. Sci., Paris, Série II, 312, 1991, s. 461-466.
24. Chmelař, L.: K otázce mechanismu účinku homeopatik. Folia Homeopat. Boh., 3, 1995, s. 21-23
25. Kleczek, J.: Vesmír kolem nás. Praha, Albatros, 1986.
26. Coles, P.: Benveniste controversy rages on in the French press. Nature, 334, 1989, s. 372.
27. Skolnick, A. A.: Petice Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv: “Zastavte homeopatický ąvindl" (FDA petitioned to “Stop homeopathy scam"). J. Amer. Med. Ass., 272, 1994, s. 1154-1156.
© Václav Kňourek 10-IX-1999