Z Jirkovy osoby, když si mám na něj takto osobně a přitom obecně, nezaměřeně vzpomenout, se mi vždycky jako první vybaví ono usmání se, zašklíbení se, které Mareš přidá ještě za tečku své řeči, zprávy. Dělá to pravidelně, i tehdy, když je poselství nešťastné a adresátem prožívané jako malá smrt, narcistická rána: když například sděluje, že Váš článek vyjít nemůže a proč.

Dřív jsem si myslel, že je to úsměv, který má jeho nositeli pomoci z rozpaků, ale začínám se klonit k tomu, že jde o radostné očekávání: nemyslím tím škodolibost, ale jednak uspokojení, že věc, i když je katastrofou, byla správně vystižena, pojmenována, a jednak naději, že si za to náš kritik zaslouží pochvalu, ba že se z toho možná ještě budeme spiklenecky těšit s ním.

A ono tomu tak nakonec je. Na Jirku je hrozné spolehnutí, a s léty, co naše přátelství roste, jsem mu snad nejvděčnější za to, že není jako kritik o nic víc shovívavější než co jsme se viděli poprvé.

V řecké definici hrdina přehání" v tom smyslu, že se neohlíží napravo nalevo a trvá si na své věci bez ohledu na důsledky. Ten, kdo ho potká, se ptá, jestli je to ještě smrtelník- narážka na mytologii je zde často prostředkem, jímž se vyjadřuje úžas až hrůza, čeho že jste to svědky a účastníky. Stejně jako ve skandování chóru fanoušků Sparty: "Kouba není člověk, Kouba je bůh!".