Je to dobrý pocit a příjemné vědomí, že je Jiří Mareš váženým člověkem. Tak váženým, že mi úplně neznámá paní doktorka poslala dopis se žádostí, abych napsal něco o svých vzpomínkách na něho na téma Jak ho znám já...

Takže najít index s uváděcím datem 9.9. 1963 a odhadnout, že tak patrně ve třetím ročníku, tedy 1965/66 jsem se na pedagogické fakultě v Brandýse nad Labem seznámil s nenápadným novým studentem, který byl o něco starší než ostatní. Před příchodem na vysokou školu absolvoval totiž vojenskou službu a pracoval nějakou dobu v jakémsi propagačním středisku jako výtvarník. Jsou to někdy jen střípky, ale patrně jsme se znali už dobře, protože první utkvělá vzpomínka patří jeho vášnivému výkladu, kterým komentoval mé na štěstí nikoliv definitivní rozhodnutí zanechat vojenské katedry tehdy při škole, vydělat jednou za čtrnáct dní volný den a raději potom nastoupit dvouletou vojenskou službu. Mé bohudík přechodné rozhodnutí komentoval jadrným slovníkem, který bych si nikdy za rámeček nedal.

Jiřího znám zprvu jako výtvarníka. Jeho matematická orientace mi nic neříkala. Zato si ještě pamatuji jeho přesné komentáře výtvarného dění kolem sebe. V mých výtvarných deskách mám dodnes uloženu Krajinu mezi dvěma dešti, jeho obraz plný ztěžklých temperových oblak na spadnutí v jeho Orlických horách...

Během jedné noci jsme spolu s kamarády instalovali jako překvapení v přízemním křídle budovy pedagogické fakulty výstavu jeho kreslených vtipů z pedagogického prostředí. V paměti mi utkvěly dva. Sysifos, který do vrchu tlačí stylizovaného Komenského a mnohé otisky šlápot na trase kolej, hospoda a škola, které po určitém váhání, klopýtání a přešlapování přece jen nezvratně mizejí tam, kde sídlil ten pravý ideál studentského života. Ranní pobavené, překvapené i rozpačité pohledy akademických funkcionářů v těchto ještě nezralých šedesátých letech a chechot studentů stály nejen za celonoční námahu. Nás vlastně ani nenapadlo se někoho dovolit. V budově jsme se večer nechali zamknout.

Obraz odvěké studentské volby mezi hospodou a školou nás vlastně provázel na každém kroku. Potměšilí pamětníci vyprávějí, že Jiří zakládající velkodušně své švorcové přátele při placení si vlastně kupoval doprovod, aby byl dopraven do správné postele. Jinou variantou pivních hrátek byla donáška skleněné koule od stropního osvětlení, se kterou byl některý mladší student poslán pro pivo přes ulici do dnes již neexistující hospody hned naproti kolejním vratům.

Jiný obraz nám představí Jiřího Mareše jako divadelního kritika. Studentské divadlo Saturn pod režijní taktovkou a autorstvím proslulého skladatele Jindřicha Brabce připravilo původní divadelní hrnu A + Z + konstanta =. Jiří coby redaktor studentského časopisu Bakalář a čtenář divadelních kritik vzal práci zodpovědně. Po vzoru literárně kritických velikánů (Oleg Sus) nenechal na amatérech nit suchou, zmínil suše několik kladů, ale každému herci ukázal tu správnou cestu po divadelních prknech. Několik děvčat ze souboru si prý usedavě poplakalo a Jindřich Brabec pronesl rozhodnou větu: "Ten Mareš, to je ale pěknej vůl."

Jiří tedy nevyrostl ani ve výtvarníka, ani v divadelního kritika. Nestal se ani alkoholikem. Patrně někdy při prvních samostatných výstupech před nezvedenou cháskou školních lavic pochopil, že tudy cesta nevede a že na to nemá. Napsal tedy rafinovaně prý celkem slušnou diplomku a bylo mu umožněno zůstat na fakultě. Začal se věnovat vědecké práci. Díky vhodně volenému poměru citací ze sovětských a západních prací mu nikdo nekladl zvláštní odpor.

Ale zanechme na chvilku lehkého tónu. Probírám se při této příležitosti svým archivem a v boxu pod názvem Mareš, Čapek, Havel, Skácel, Fromm... texty do roku 1989 nacházím glosované kopie, průklepy, separáty mnohých Jiřího prací z té doby. Míjím pro tuto chvíli odborné texty, to je parketa jiných, této stránky Jiřího osobnosti si jistě všimnou povolanější. Beru do ruky drobný svazek průklepového papíru s názvem MOSKVA 88. Je to sborníček snad recenzí na Moskvu nebo čapkovsky přesných postřehů z tohoto města plného protikladů. Kapitoly nesou názvy O vůních, O iniciativě, O kultu osobnosti, O hledání paláců, O pouliční fauně... Takže citujme to, co je pro Jiřího současnosti poněkud nezvyklé:

"Jsou ovšem v Moskvě místa, kde se vybíravý nos zálibně zastaví a donutí člověka, aby šel rovnou za ním. Takovým čichovým rájem je "buločnaja" - pekařství.

Na policích se rozvalují roztodivné druhy chleba. Kulaté, hranaté, zaoblené jako cihla ementálského sýra, delší, kratší. Oko zde najde neapolskou žluť, světlý okr, sienu pálenou a dokonce Van Dyckovu hněď. Hned vedla chleba leží veky. Dlouhatánské i kraťoučké, hlaďoučké i zdobené zářezy jako divošský totem. O kus dál něco jako jidášky, za nimi lesklé buchty, ale bez náplně, pak koláče, preclíky. Zkrátka co srdce ráčí (pardon: co oko a nos ráčí. A nos a oko se nemůže nabažit té symfonie vůní: Kéž by byla všude taková hojnost a navíc pohoda jako v obyčejném moskevském pekařství."

Nebo: "O kultu osobnosti. Téma, které se dá srovnat jen s bolestí. Ne s knižní, ale s tou surovou a neodbytnou průvodkyní nemocí a úrazů. Vynoří se v nejneočekávanější okamžik, zaryje se do člověka, udusí mu v hlavě vše ostatní, aby mu na pár sekund, minut (či staletí, jak se člověku zdá) dala prožít pravý obsah slova tyranie. Pak znenadání poleví, vytratí se, aby se objevila jindy... Období k neunesení, jak se nám zdá z dnešního pohledu. Přitom asi známe stále jen část onoho hrozivého ledovce vzdalujícího se od nás. A přece to lidé unesli. Za jakou cenu? O tom s námi rozmlouvají prózou i poezií ti, kdo umějí přemýšlet, dívat se a vciťovat se. Sám bych řekl, že mince, které z té dávné doby bohužel zůstaly leckde v oběhu, mají vyraženy podivné hodnoty: lhostejnost, přezíravost, podezíravost, vyčkávání, někdy i apatii..."

Nechtěl bych ale laciné závěry, ale ve větách, které komentuje jako poněkud hříšný vstup do zahrady literární tvorby, žije jeho výtvarná minulost i jeho současné vědecké téma: lidská, dětská bolest.

Jeden člověk ale nestačí všechno, i když je obdařen rozmanitým talentem. Takže snad dal na radu jednoho našeho společného pedagoga z té doby: Přestat chodit s mnoha holkama najednou a oženit se s vědou.

Je ceněn a zván. Na jisté konferenci jsem s pobavením sledoval početnou skupinu, která si v náročně členěném programu vybírala jen jeho přednášky. Od roku 1992 jsme spolu vypracovali program, který dává dohromady pedagogické pracovníky z praxe i vědce předních pracovišť. Prostě napříč profesemi. Jiří jeho obsah připravuje nesmírně citlivě a lidé si spolu rozumějí. Jeho velké téma Komunikace ve své životní podobě. Vždycky dotažené, přesné a lidské.

Ano, je to dobrý pocit a příjemné vědomí, že je Jirka Mareš váženým člověkem.