Psal se rok 1968 a já jsem nastoupil na stáž do Pedagogického ústavu J.A. Komenského ČSAV, do Laboratoře programovaného učení, kterou tehdy vedla PhDr. Dana Tollingerová, CSc. Ta postupně kolem sebe seskupila zhruba desítku lidí kolem třiceti let a mezi nimi byl i její aspirant, jeden z nejmladších, Jiří Mareš.

Všechny nás spojovalo tzv. programované učení. Myslím, že bez výjimky jsme si v té době mysleli, že tento druh učení podstatně zasáhne naše školství a poznamená vývoj naší pedagogiky. Jezdili jsme po seminářích, organizovali vesměs v Liblicích konference, přednášeli učitelům, sami poslouchali přednášející z různých koutů světa, leckdo vyjel do zahraničí a v dosti slepé víře jsme byli orientováni hlavně na programované učení a jeho technické prostředky.

A právě tehdy, když každý z nás měl koordinovat některý dílčí úkol státního programu výzkumu v této oblasti, přišel Jirka s jistou myšlenkou, že vlastně neumíme říci, co je správné a co ne a hlavně, že nedovedeme posuzovat programované učebnice či texty co do kvality řízení učení, neboť ve skutečnosti vlastně nevíme, co je regulátorem a co se reguluje.

A najednou se vyrojil celý komplex problémů kolem učení. Vznikla tak vlastně nová orientace laboratoře, která determinovala dvě hlavní otázky:

1. Co dělá učitel, když někoho (něčemu) učí
2. Co dělá žák, když se učí?

Příspěvek k hledání odpovědí na tyto otázky byl od Jiřího pozoruhodný. Všichni jsme se orientovali na hledání této nové cesty. A když jsme v roce 1972 končili společnou práci a s malým časovým rozdílem odešli na svá původní pracoviště na vysokých školách v Praze, Plzni, Hradci Králové, Olomouci, běžel výzkum tímto směrem - hledala se role pedagogických funkcí, činností učitele, srozumitelnosti textu, motivace a řada jiných vlivů, které formují proces učení i vyučování.

Mnohokrát jsem si na Jirku vzpomněl, když jsem v létech 1973-1976 učil na Kubě. Když jsem učil učitele, jak učit; učit ty, kteří zpravidla s předstihem několika lekcí a velkým entuziasmem čekali na každou radu jak to dělat. Stále jsem měl před sebou tu Jirkovu zvídavou větu, zda to vůbec víme nebo jenom intuitivně tušíme.

Za dalších pětadvacet let, i když se cesty nás všech z Laboratoře značně rozešly, Jiří stále pracoval a vyzrál až po současnou kvalitu. Je v popředí pedagogického dění, stále hledá a publikuje. Když jsem se s ním sešel v Plzni - jen krátce na konferenci v letošním červnu, velice rád jsem viděl, že zůstal svým "JÁ" stejný - skromný, pracovitý, houževnatý a přátelský.

Při jeho pětapadesátce mu z celého srdce přeji všechno "NEJ".