Jirku Mareše jsem poznal brzy po nástupu vojenské základní služby do Uhříněvse. To se psalo 1962.

Tehdy nás vodilo jakési des. Hurdes před jeho vzorně urovnanou skříňku a přálo si, abychom to všichni takhle na milimetr přesně uměli. Jirka měl v tu dobu za sebou jisté aranžérské zkušenosti a tak se nebylo čemu divit. Jedním slovem šplhoun.

Suchý, dle mého měřítka trochu vyčouhlý kluk. Na první pohled nic mimořádného. Potom jsme se sešli až na rotě. Tam mne zaujalo pár vojáků, kteří ani vojnu nechtěli prozahálet. On k nim patřil. Kreslil, studoval dějiny umění, chodil na Fialku do divadla Na zábradlí, na varhanní koncerty k Jakubovi. Připravoval se na studia. Cílevědomě. Dokonce i nějaké armádní soutěže vyhrál. Můj portrét, kreslený jeho rukou, visel i nějaký čas na štábu.

Jirka mně často zachraňoval z různých průšvihů. Náčelník štábu mě zrovna moc v lásce neměl. Můj otec byl v tu dobu na převýchově v pankrácké věznici. Bál jsem se basy. Jednou jsem byl mjr. Váňovi zahlásit splnění úkolu a vylezlo ze mně: "Soudruhu rajóne, hlásím, že ten major je hotovej." Náčelník štábu - postrach karlínských kasáren to vzal jako zesměšňování důstojníka lidové armády. Asi i tehdy Jirka "zapracoval". Byl kamarád. Ale když se pilo pivo z koule, tak se na nikoho neohlížel. Taky inicioval a naváděl druhé, aby mi matlali brýlová skla mýdlem. Jednou jsem takhle vyrazil při poplachu. V Měcholupech se mne velitel vozu ptal, proč jedu tak pomalu. Vysvětlil jsem: "Dyť je mlha, ne?"

Tehdy jsme byli mladí, bezstarostní, život před sebou. Nádherná doba. Měli jsme své lásky. On Janu Zlámalovou, já Marii Půrovou. Zvláštní je, že někomu vydrží ta láska na celý život a někomu ne. Myslím si, že Jirka vždy velmi dobře věděl, co chce.

Po vojně jsme šli každý jinou cestou. On miloval všechny humanitní obory, mne spíš zajímalo proč se točí spalovací motor. Ale stále jsme měli o sobě přehled. Osobně jsem poznal jeho manželku, děti. Správná rodina.

Jirkovi a jeho paní jsem vděčen i za slova, rady, kterých se dostalo mé manželce i synovi, v době, kdy to oba velmi potřebovali.

Přeju mu ještě hodně let, které šťastně prožije s rodinou, se vším co si oblíbil; ať ho stále baví pracovat a věřím, že v důchodovém věku společně absolvujeme i Ostaš. Ten výlet mi totiž slíbil.