Sir Isaiah Berline prý dělil myslitele na dva základní archetypy: na ježky a lišky. Ježci stavějí na jedné klíčové ideji, kterou rozpracovávají do velké hloubky a její optikou vidí vše ostatní. Oproti lišky zkoumají a srovnávají velké množství rozličných idejí různými myšlenkovými cestami. (Podle J. Peregrina, 1996) Oba archetypy jsou pro vědu stejně potřebné i stejně hodnotné a v badatelském společenství se doplňují. Ježci se soustředěně noří stále hlouběji do základů své koncepce, přičemž své bodliny zpravidla obracejí proti všem jejím odpůrcům. Lišky se bystře toulají svými vědeckými revíry a rozvíjejí řadu podnětů; ze svých průzkumných cest vytvářejí síť nového poznání.

Rozkošná Berlinova metafora - stejně jako metafory jí podobné - jistě neplatí absolutně. V každém z badatelů je patrně něco z lišky i z ježka. Ale přesto není příliš obtížné přiřazovat známé osobnosti z vědeckého společenství do těchto dvou skupin. Přiznám se, že svého dlouholetého kolegu a - snad si mohu troufnout říci - přítele Jirku Mareše jsem bez většího váhání v duchu přidružil k liščímu badatelskému klanu. Sám o sobě si myslím, že mám k archetypu lišky také blízko, což napovídá, že se cítím být s Jirkou spřízněn ve smyslu Kiplingova volání "jsme jedné krve...". Když jsem se s ním před lety na počátcích své odborné práce poprvé setkal, opravdu jsem měl od prvních okamžiků dojem, že patřím do stejného bratrstva jako on. Téměř bez ohledu na čas, který je pro tak zaměstnané lidi jako on dvojnásob drahý, s nezištností a pečlivostí sobě vlastní se mnou Jirka prodiskutoval témata, se kterými jsem se na něj obrátil, a z kupy svých "separátek", jak jim láskyplně říká, vykouzlil řadu pro mě neocenitelných informací.

Od té doby jsem alespoň čas od času zavítal do Jirkova královéhradeckého "doupěte" a vždy jsem si odnášel řadu podnětů, které můj "starší bratr" na svých "loveckých výpravách" objevil a zpracoval. Neméně cenné a podnětné byly a jsou pro mě jeho recenze nebo i jen kritické poznámky k mé práci. Při našem společném povídání se vždy utvrzuji v krásném dojmu, že badatelská práce je vzrušující dobrodružství, je to lovecká výprava za orchidejemi, kolibříky a léčivými bylinami v imaginární džungli neznámého a nezjeveného. Jiří je bezesporu velmi střízlivý a precizní vědec. Ale přes všechnu věcnost pro mě mezi řádky jeho prací nezřídka probleskuje ona tajemná vůně pralesa a jeho kouzelné vábení. Možná i proto, že díky svému výtvarnému citu a vzdělání Jirka nepřehlíží zvláštní poezii detailů, která ve vědě zůstává mnohým lidem skrytá. V detailech spočívá bůh, řekl prý vynikající architekt Gropius. Není právě tato citlivost pro drobné záchvěvy bytí uvízlého v síti poznání jednou z příčin, proč Jiří dokázal pod závojem profesionální medicínské dokonalosti poznovu odkrýt prostou lidskou bolest a vystavit ji oprávněné pozornosti odborné komunity?

Lišky bývají tuláky. Dobrovolně přijímají osud věčného putování. Bloudí svými revíry ve stylu Kerouacova "on the road" - na cestě, která nemůže mít jeden konečný cíl, protože pro skutečného tuláka dokáže mít smysl sama v sobě. Snad proto bývají lišky družné a vstřícné k naslouchání druhým. Vždyť pro tuláka je důležité vědět, co se děje za horizontem a být v dobrém kontaktu se všemi, kdo jdou podobnou cestou. I v tom vidím Jirku jako docela typického zástupce svého archetypu.

Profesor Vondráček používal pro charakteristiku mužských povah zajímavou typologii - rozeznával lovce, jezdce a běžce. Jiřího Mareše znám jako lovce a běžce. Také tím se zřejmě řadí ke klanu lišek. Lovit společně s ním je stejně náročné, jako se pokoušet následovat ho v běhu. Má výborný čich pro badatelské problémy, dlouhý dech a výdrž na jejich rozpracovávání. Avšak právě proto se v jeho společnosti lze mnohému přiučit a lecčíms se inspirovat. Je příjemné toulat se ve společném revíru a těšit se na nová setkání.

Tuším, že bylo sděleno dost, aby úvahy čtenáře nad poezií badatelských hvozdů a jejich obyvatel mohly pokračovat dál svou vlastní cestou. Přál bych si, aby se všechna archetypální zvířátka z vědeckého lesa s jubilantem potkávala v radosti, plném zdravé a pohodě bez ohledu na čeleď, rod či druh ještě dlouhá a dlouhá léta.