S potěšením jsem si přečetl vaše sdělení s výzvou zavzpomínati na oslavence doc. Jiřího Mareše, CSc., s uvedením invektiv, které "se mohou kdykoliv hodit". Je s podivem, že se v českém království hodilo vždy všechno podle zákonů dialektiky, což není rozhodně specifickou skutečností pouze naší.

Jsem nesmírně potěšen, že pan Mareš (tituly ponechme stranou, chceme do Evropy) je vedle mne vlastně mlíčňákem, protože na rozdíl od něho mám pětapadesát již za sebou při dobré funkci příjmu i vyměšování veškerých požitků, jimiž nás "naše spálená země" obdarovávati ráčí.

S absolutní snahou pochopit předmět sociálního lékařství, se panu Marešovi upřímně obdivuji, že se na tuto disciplinu vrhl, uchopil ji, rozpracoval a vede ji, dle finančních možností, k rozvoji a slávě. Kéž mu to vydrží nejméně ještě pětapadesát let při přízni múz stojících okolo ministerstva financí a školství. A k tomu ještě zdraví, dobrou mysl, minimum otrapů (s tituly i bez nich), kteří podobných individuím, stojícím v čele institucí, napomáhají zkrátit život nekonečnými byrokratickými procedurami, tahanicemi a nesmysly.

A nyní dosti oslavných triád profesních. Vlastně se divím, že se pan Mareš nezařadil po bok našich velikánů, kteří vytvořili trvalé hodnoty ve sféře malířství. Vždy jsem si ho představoval, že bude viset v galeriích vedle Hynaise, Mařáka, Slavíčka, Trampoty, Coubina a dalších. Osud tomu chtěl, aby se tak nestalo. Ten pán, nosící dnes titul vedoucího katedry sociálního lékařství, byl skutečně dobrým malířem. A možno, že ještě dnes je. Uplynulo příliš času, aby člověk byl schopen udržet kontinuitu vztahu, který byl kdysi velmi silný. A proběhlo příliš událostí, které přegumovaly znalosti (nerad používám inflační "informace"), názory a věci přirozené, v mládí samozřejmé a nyní téměř nedosažitelné nebo pouze tušené.

To byla léta studentská. Jedenáctiletka J.K. Tyla, osekané gymnasium od veškerých hlubších vědomostí a souvislostí bylo dobrým tavícím kotlem myšlenek, názorů, směrů, trendů a tendencí a s velkým odstupem člověk chápe "péči" bývalého systému, aby bylo více směřování či předložených závěrů. Tyto tendence nenutily člověka myslet a používat své šedé kůry mozkové a pokud ano, tak v míře co nejmenší. Přesto v tomto období (1956-1959) byli mezi námi lidé s rozhledem, k nimž rozhodně pan docent patřil. To bylo v rodině. Oba rodiče byli intelektuálové s obrovskými znalostmi a vědomostmi, lidé laskaví a přátelští, připraveni vždy pomoci a podat pomocnou ruku, bylo-li toho pro někoho třeba.

Vzpomínám na Marešovic velikou knihovnu, kde byly knihy všech možných žánrů od autorů našich a zahraničních, kde také vévodily katalogy z výstav, programy z divadel, kunsthistorická díla naše i zahraniční, obrazové publikace. U Marešů se pěstovalo evropanství nebo lépe řečeno lidství, je-li možno podstatu této skutečnosti tímto slovem vyjádřit. Podstata lidství byla oproštěna ode všech ideologických nánosů, což bylo v té době krásné a na což vděčně a rád vzpomínám. Třebaže jsem prošel kus světa, nikde jsem se později již s takovou atmosférou nesetkal jako vládla u Marešů.

Paní prof. Marešová vždy zdůrazňovala znalost cizích jazyků. V té době se to zdálo jako nesmysl. Absolutní. Čas jí dal za pravdu a je dobře, že jsme jazyky, byť někdy s těžkostmi, do sebe nasáli a jsme schopni se v nich trochu pohybovat. Možno, že už dost pozdě, protože již nikdy nenastane ta doba, která pracuje pro jinochy a panny, kdy vezmou pas a vyrazí do světa, poznat, jak tam chutná krajíc chleba a dobrý mok. Vracejí se s jazyky, které nasáli a kterých se nikdy nezbaví, protože je používali a v nichž žili. Nám toto zůstalo odepřeno a již se to dohnat nedá.

"Mareši, co to tam kreslíš?", vykřikl stařík s cvikrem zvaný Lázňa a křepkým krokem se vrhl k lavici našeho pětapadesátníka. Vytrhl mu malý papírek, na němž byl zpodoben před mapou světa. Potom jej po celé tři roky panu Marešovi ukazoval a vždy říkal: "Mareš, vidíš?" To jen drobná vzpomínka ze škamen, které nás tlačily do zadku.

Pan Jiří jezdíval dost často do Třebechovic pod Orebem, kde malovával. Prodiskutovali jsme tehdy všechno možné, ale na konkrétní věci si již nevzpomínám. To všechno odvál čas... Potom nutno vzpomenout na naše toulky po horách. Procourali jsme Orlické hory, Adršpašské skály, Ostaš, Krkonoše. Zvlášť vzpomínám na výlet, který jsme plánovali strašně dlouho. Pojedeme do Krkonoš, jako kdysi, když jsme byli ještě útlí studentíci. Stále do toho něco vstupovalo, termíny padaly, nové se určovaly. Konečně jsme se rozhodli, že určitě vyrazíme. Dlouho odkládané se opět neuskutečnilo. Psal se 21. srpen 1968. Od té doby jsem již v Krkonoších nikdy nebyl.

Fotografoval jsem Jiřímu svatbu. Termín jsem již zapomněl, kdy to bylo. Byla to svatba krásná, malá, nesmírně příjemná. Úplně něco jiného, než na co jsem byl zvyklý ze světa. Všichni novomanželům přáli, to co se vždycky přeje. Po tolika letech je možno uvést, že se jim to splnilo a je to s podivem, když se dnes 40 % manželství rozchází. A Jana byla a je stále hezká holka a asi i báječná manželka. Tak i to je třeba dodatečně oslavenci popřát, aby mu byla dalších pětapadesát let věrnou a vždy chápající oporou.

Těch vzpomínek by bylo moc, ale snad to není ani kýžené. To vždy lidé okolo někoho tvoří gloriolu a leží v předpokoji faraona jako sfingy, aby střežily jeho klid. Někdy je to dobré, většinou však nikoliv. Pusťte oslavence do světa, vrhněte k němu zástupy lidí moudrých, ale novinářů ho střezte! Ti zahubí svými otázkami a hlavně interpretacemi každého schopného člověka v jakémkoliv oboru. A proto ještě jednou tlumočte moje upřímné a srdečné přání zdraví, duševní vyrovnanosti, dobrých a ušlechtilých koncepcí, poslušnosti podřízených, tolerance nadřízených, poslušnosti dítek a porozumění manželky.