Příspěvek je zamyšlením nad zdroji, které člověka podněcují, aby aktivně hledal odpověď na otázku jak optimalizovat vzájemnou komunikaci mezi účastníky výchovy a vzdělávání ve škole. Jak přímými účastníky (učiteli-žáky), tak nepřímými (rodiči, psychology).

Praxe člověka přesvědčuje, že tomuto záměru nejlépe slouží dobře koncipovaný sociálně-psychologický kurs pro učitele, který zahrnuje vlastní zážitkovou zkušenost učitelů. Lektor takového kursu ovšem nevystačí ani se znalostmi psychologie osobnosti, ani s orientací ve skupinové struktuře a dynamice. Musí znát reálné prostředí účastníků kursu (učitelských sborů, škol), včetně znalostí specifických stylů řízení škol, odkud učitelé přicházejí. To vše má podstatný vliv na postoje účastníků kursu k tvořivé činnosti a na jejich potřebu anonymity.

Jinými slovy, právě školní psycholog může obsah kursu dobře sestavit a vést kurs tak, aby byl přijatelný pro pedagogickou obec s různou škálou učitelských očekávání - od vřelé otevřenosti až po vysloveně konfrontační vyladění.

Pokud rekapituluji jednotlivá období v letech 1989-1996, která jsem prožila v roli školního psychologa, přesněji: psychologa majícího pracoviště v těsné blízkosti školy. Pro ortodoxní stoupence statusu školního psychologa to může vyznívat jako kompromis. Něco, co bychom obrazně mohli přirovnat k borovici na skále („psycholog u školy"). Nicméně ani zmíněná borovice, ani zmíněný psycholog už není v krajině přehlédnutelný.

Působím v kraji, který tvoří přechod mezi Železnými horami a Žďárskými vrchy. Krajina je tady zádumčivá a drsná. Totéž se říká o zdejších lidech. Jsou soběstační, dost konzervativní vůči všemu, co tu nemělo tradici - psychologii nevyjímaje. Při svých toulkách po samotách a vesničkách, v zimě takřka odříznutých od okolního světa, jsem si uvědomila, jak samotný název mého pracoviště - poradna - zní uším rodáků asi jako instituce pro toho, kdo si nedokáže poradit sám, což je obtížně slučitelné s místním naturelem.

Přesto jsem v letech 1989-1990 zahájila činnost diskusního klubu pro učitele. Chtěla jsem blíže zmapovat poptávku škol po službách a objasnit učitelům nabídku psychologických služeb. Kromě odborných kazuistik se v diskusním klubu probíraly možnosti uplatnění tehdy začínajících alternativních výukových programů v místních školních podmínkách. Záhy jsem pochopila, že zkušenosti lze také importovat z erudovanějších pracovišť, než bylo to moje začínající. Nastoupila etapa zvaní lektorů odjinud. Největšího ohlasu dosáhly přednášky doc. J. Mareše, zaměřené na problematiku komunikace učitel-žáci, na styly žákova učení, na sociální klima ve třídě. Pozitivně byl také přijat hravý seminář dr. Koudelkové s názvem Pojďme si hrát s matematikou.

Osobně se účastnit takových akcí znamenalo i pro mě odborný růst a zrání. To vše bylo v roce 1996 završeno absolvováním týdenního programu Podpora psychického zdraví ve školách. Lektorky z Univerzity v Southamptonu nás aktivně připravovaly na roli trenérů v budoucích kursech a seminářích s tímto zaměřením.

Měla jsem příležitost se seznámit s různými typy postojových škál, anket, brainstormingů a především se způsoby pohotového utváření pracovních skupin. Všech získaných zkušeností jsem využila při organizování kursu Komunikačních a sociálních dovedností pro studenty středních škol.

Na samém konci školního roku 1995/96 byl realizován celodenní seminář pro učitele našeho okresu. Poprvé obsahoval praktickou dílnu, jakousi miniochutnávku sociálně-psychologického výcviku. Podněcovatelem této aktivity byl tentokrát Úřad práce - naši kolegové z centra pro volbu povolání. Sdělili nám, že učitelům občanské výchovy byl právě předán metodický materiál, který obsahuje řadu sebepoznávacích technik pro žáky. Mechanické aplikování takového materiálu by však mohlo navodit stresové situace jak pro děti, tak pro vyučující. Cílem našeho setkání s učiteli tedy bylo prožití pocitu bezpečí či ohrožení ve skupině, uvědomění si role emocí aktualizovaných i pouhým „banálním" tématem, uvědomění si potřeb lidí, včetně potřeby nekomunikovat.

Snad právě proto, že obsah semináře byl značně odlišný od předchozích přednášek či seminářů, vynořila se mezi učiteli nová témata. Stačí připomenout několik, která učitele trápí: moje zaměstnání a pocit ztráty svobody; úzkost ze selhání; v poradnách se na nás zlobíte, že děti nezvládáme; mluví se pořád jen o dětech, ale my učitelé jsme také ohrožený druh; dítě se má kam obrátit, ale co učitel...

Zamyslíme-li se nad těmito tématy, vynoří se otázka: jaký význam se dnes přikládá stylu řízení školy pro udržení nízké hladiny stresu v prožívání práce u řadového učitele? V současné době vzniká pilotní projekt na toto zajímavé téma.