Stefanova, Stanislava
Poslední změna: 24.06. 2014

Slovo zakladatele

Prof. MUDr. Tomáš Gral

Na cestu Nadaci mezilidské tolerance

 

Spouštíme-li teď – na prahu nového milénia – lodičku zvanou Tolerance do nebezpečného oceánu předsudků a bigoterie, mám – a snad máme všichni – ambivalentní pocity. Vždyť univerzalita zla, která se tak často stala až banalitou pro svoji opakující se, málem již nudnou každodennost, doposud tak často vítězila nad etickým cítěním lidstva. A to již od nepsané paměti – viz proražené lebky Neandrtálců – přes psanou paměť Bible (Abel a Kain). Anebo přes římské "homo homini lupus" antiky, přes mordýřské hordy Attilových nájezdníků a křižácké výpravy a kolonizační mise středověku, až po různé revoluce novověku. V našem století tato univerzalita zla pak vyvrcholila technologicky a početně nejhrůznějším hitlerovským zločinem rasové nenávisti v Osvětimi – a snad neméně devastujícím stalinským zločinem třídní nenávisti v sovětských gulazích. I když se metody lišily, v obou případech šlo o eliminaci celých skupin lidí, v obou případech šlo o ideologicky zdůvodněné paranoidní činy, přesněji zločiny vůči lidstvu, kdy ani materiální pravda, ani hodnota jednotlivce nehrály žádnou roli. Tato katanství pokračují dodnes ve Rwandě, v Izraeli, Alžírsku, Bosně, Severním Irsku a jinde…

 

A my se teď pokoušíme o "nějakou toleranci"? Přestože doposud tolikrát selhala, navzdory britské Velké listině svobod (Magna charta libertatum) z roku 1215 (!) s jejími filosofickými základy lidských práv, navzdory evropskému osvícenství, rakousko-uherskému tolerančnímu patentu, francouzské revoluční "liberté, égalité, fraternité" či Schillerově (a Beethovenově) Ódě na radost, anebo masarykovskému humanismu? Navzdory náboženským učením a politickým utopiím, které se o to také pokoušely? Nejsme my všichni vlastně Don Quijotové bojující proti větrným mlýnům geneticky zakódované zvířecí agresivity? Nebrojíme marně proti subkortikální pravé hemisféře dinosaurů, která v nás atavisticky přetrvává a převládá nad racionalitou kůry mozkové druhu homo sapiens? Není to boj proti zvířecímu (a lidskému) teritorialismu, ne-li boj proti "vlastní krvi", vlastnímu klanu, vlastní vlasti či vlastenectví? Nakonec, není to boj proti samotné přírodě, která se brání vůči "jinosti"? Tedy proti jinosti pigmentu kůže, délky nosu, šikmých očí, jiného oblečení, jiného náboženství či politického přesvědčení? Nemá pravdu římské přísloví "Naturam expellas furca tamenusque recurrit" ("I když vyženeš přírodu vidlemi, přesto se vrátí"), kterého platnost se tak markantně potvrzuje třeba při imunitní rejekci orgánové transplantace?

 

Možná ano, ale možná také ne: génius Mendelsohnův či Mahlerův nebyl nepodoben géniu Mozarta či Brahmse. Génius Goethův a Heineův je v mnohém nerozlišitelný. Kafka je ve svém psychologickém náboji jistě srovnatelný s Dostojevským. Thomas Mann, Franz Werfel či Lion Feuchtwanger byli neméně geniální než Romain Rolland, Alois Jirásek či Selma Lagerlöfová. Je snad černá laureátka Nobelovy ceny Toni Morrisonová méně nadaná než bílý laureát Jaroslav Seifert, židovský vypravěč Baševič Singer méně strhující než dánský pohádkář Hans Christian Andersen? Byl Semmelweis méně důležitý pro medicínu než Pasteur, byl Salk podřadnější než Heyrovský? Hrál Horowitz na klavír hůř než Páleníček, dirigoval George Solti méně kvalitně než Rafael Kubelík? Je konfuciovská moudrost méně všeobecná než pascalovská? Je katolicismus více univerzální (tj. "katolický") než budhismus či šintoismus? Jsou kenští maratonci méně vytrvalí než Zátopek, jsou bílí sportovci "lepší" než barevní (jak např. tvrdili nacisté)? Má Škodovka lepší kvalitu než japonská Toyota, je televizor Tesla kvalitnější než Sony, Levi Strauss džíny méně slavné než boty od Bati? A tak dále, ad absurdum: protože toto je pouze směšný zlomek jiných, ne nepodobných řečnických otázek.

 

Proč všechny tyto příklady? Protože je naprosto nutné vědět o těchto faktech, zajímat se o ně a povinně se snažit získat pravdivé informace – a nestavět na neznalosti či na vyslovených lžích anebo na nepodložených či zkreslených až zlomyslných polopravdách nebo pomluvách. Hlavně se však nemá (nesmí) generalizovat či dokonce kolektivně vinit ba vyhlásit za ďábla a tudíž označit za nepřítele skupinu lidí nebo celý národ, který si pak "zaslouží" diskriminaci nebo dokonce smrt!

 

Vše potvrzuje jeden neměnný fakt: člověk (homo) je pouze jediné species, jeden druh. Jestli bílý, žlutý, hnědý, černý, rudý či míšenec, stále je to ČLOVĚK, potenciální Shakespeare, Einstein nebo Božena Němcová. Řečeno lidsky, žádná rasa není jiná než lidská, žádná není nadřazená – nemůže být. Jsou pouze různá lidská individua a lidé jsou individuálně různí. Ale všichni lidé jsou druhově stejní, nezávisle na tom, jestli mají nos rovný nebo zahnutý, jestli jsou bílí nebo pigmentovaní, modroocí či šikmoocí, jestli jsou mužem, ženou nebo dítětem (nacisté zavraždili přes jeden a půl milionu dětí!).

 

Všichni lidé nezávisle na národnosti, odstínu kůže, pohlaví, věku, barvě vlasů či očí, nezávisle na mateřském jazyku – univerzálně vyjadřují bolest a utrpení pláčem; radost a veselí úsměvem. Slzy a úsměv jsou univerzálním lidským jazykem. Jistě, lidé dovedou lhát, hádat se, soutěžit, bojovat i vraždit v každém jazyce, ale dovedou také soutěžit bez ublížení – ve hře, ve sportu, v práci. Hrají společně v orchestru, stavějí chrámy a stadiony, konstruují mezihvězdné rakety, dovedou spolupracovat a navzájem si pomáhat.

Svět je globální, jsme obyvatelé té samé planety, závislí na stejných omezených zdrojích. Svítí nám stejné životadárné i smrtící slunce, dýcháme stejnou atmosféru, trpíme stejnými nemocemi. Všichni jsme obyvatelé a produkty vesmíru – nebo chcete-li, dítky božími.

 

Je jasné, že se nemůžeme a ani nemusíme všichni milovat – na to je naše psyché (a genetická konstalace?) příliš komplikované. Ale musíme se tolerovat, protože Země je domovem absolutně všech lidí, kdežto rasa, stát, vlastenectví jsou pojmy pouze relativní. Co však nemusíme ba nesmíme tolerovat, je intolerace sama – abych parafrázoval amerického prezidenta Roosevelta, který řekl podobné o strachu.

 

Jestli se naší lodičce zvané Tolerance podaří stát se pevným korábem, který pojme co nejvíc lidí snažících se odstranit či alespoň zmírnit Scylly a Charybdy bigoterie, xenofobie, předsudků a neznalosti; lidí, kteří nemají strach ani z odlišnosti ani ze zkoumání dílčích, objektivních pravd, kteří budou bdít nad zachováváním lidských práv – a budou posuzovat jiné dle jejich individuálních činů, ne dle toho, jestli jsou jiní, "odlišní" – tehdy založení této nadace splní svůj účel.

 

 

Já, její zakladatel, který jsem absolventem medicíny i Osvětimi,
přeji naší Nadaci dobrou plavbu; nemohu jinak.

 

Prof. MUDr. Tomáš Gral