Vždy nás potěší, když se našim absolventům a absolventkám daří nejen v pracovním, ale i v osobním životě. Nejvíce nás ovšem těší, když znalostmi a zkušenostmi nabitými na naší fakultě opravdu mění životy.

Příkladem takového absolventa je primář Geriatrického centra Pardubické nemocnice MUDr. Vojtěch Mezera, Ph.D., který byl v úterý 30. září 2025 oceněn Zlatým záchranářským křížem, a to přímo z rukou prezidenta republiky Petra Pavla.

Lékař v oboru geriatrie a držitel Zlatého záchranářského kříže? Není to vtip nebo oxymóron?

Na první pohled asi ano. Jsem geriatr na plný úvazek, zabývám se obvykle pacienty v prostředí následné péče, kde se snažíme zejména o rehabilitaci, zlepšení výživy a funkčního stavu pacienta. Ale urgentní medicínu a přednemocniční péči mám řadu let jako koníček.

Od stáže na ARO?

Má zkušenost začala mnohem dříve. Na přelomu prvního a druhého ročníku medicíny jsem se dozvěděl o skupině lidí ze severních Čech, kteří si říkají Záchranáři Česká Kamenice. To je parta úžasných lidí, která má ve svých řadách jak profesionální záchranáře, hasiče, policisty, vojáky, kynology, tak členy zcela mimo IZS, kteří se o první pomoc zajímají ve svém volném čase.

Šlo tedy o výuku první pomoci?

Nejen to. Organizace vyučuje první pomoc, dále zajišťuje zdravotnický dohled při různých sportovních akcích. V severních Čechách šlo hlavně o cyklistiku, kde kromě "silničních lišejů" může dojít k závažnějším poraněním, jako např. hlavy a krční páteře. Nejvíce mě ale bavila cvičení, ať už v okolí České Kamenice, tak vícedenní cvičení: Rescue Patrol, Gelnica Rescue.

A proč tedy ten úkrok ke geriatrii, k následné péči?

Na škole mě bavily interní obory, ve čtvrtém a pátém ročníku mě inspirovali přednášející Božena Jurašková a Luboš Sobotka, což jsou právě geriatři. No a když se blížila poslední státnice, domluvili jsme se na nástupu s primářem Burešem v pardubickém Geriatrickém centru. Byl jsem rád za klidný rozjezd, neboť učení na zkoušky a učení běžných provozních věcí jsou velmi odlišné.

Takže záchranná služba přišla až později?

Ano, přesně tak. Inspiroval mě k tomu kolega Marek Dvořák, který byl v Pardubické nemocnici na Interně a zároveň chodil jako stážista na záchranku.

To je ten, kterého známe z letecké záchranné služby?

Přesně tak. I on začínal postupně, jezdil s pozemními posádkami na výjezdy jako stážista. Mně nějaký čas trvalo, než jsem sebral kuráž přejít ze stážisty do role lékaře výjezdové skupiny. Ale začalo mě to hodně bavit a krásně to doplňovalo ty chronické stavy, které jsem řešil v nemocnici.

Za co vlastně přišlo ocenění Zlatý záchranářský kříž?

V červnu 2024 jsem byl prvním lékařem na místě u srážky mezinárodního rychlíku s nákladním vlakem. U dopravních nehod jsem byl několikrát, tohle ale bylo jiné. Naštěstí jsem měl v tomto průpravu jak od Záchranářů Česká Kamenice, tak od školícího střediska Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje.

Jakou?

Hromadné neštěstí je úplně jiné než běžné výjezdy. Při běžném výjezdu řešíte jednoho pacienta, u pozemní záchranky v naprosté většině případů interní stavy jako bolesti na hrudi, dušnost, poruchy vědomí. Hromadné neštěstí má svá pravidla: velitelem zásahu je hasič, velitelem zdravotnické složky zdravotnický záchranář. Právě oba tito velitelé přebírali ocenění z rukou prezidenta republiky Petra Pavla, já jsem byl pouhým členem týmu.

Neřekla bych pouhým...

Já ano. Ten zásah byl obrovský, členů IZS bylo na místě více než sto.

Takže se nepovažujete za hrdinu?

Kdepak. Pro mě je hrdina každý, kdo žije poctivý život a dělá vlastně miniaturní hrdinské skutky každý den. Maminka, která s dítětem dělá domácí úkoly, aby z dítěte vyrostl vzdělaný dospělý. Babička, která hlídá vnoučata, aby rodiče nepřišli o práci. Řidič, který najezdí ohleduplnou jízdou stovky tisíc kilometrů bez nehody. Uklízečka, která dobře uklidí veřejné WC, a lidé se pak nenakazí žloutenkou. A mohl bych takto pokračovat dlouze.

Co pro Vás tedy ocenění znamená?

Závazek do budoucna. Neusnout na vavřínech, pokračovat v péči o pacienty na domovském oddělení, v přednemocniční péči a v blízkém budoucnu rovněž na urgentním příjmu Pardubické nemocnice.

Jaký byl pan prezident?

Úžasný. Bavil se s námi jako s rovnými, ptal se na naše dojmy, vzpomínal na své přátele z řad záchranářů.

Co byste vzkázal současným studujícím?

Vydržte. Vytrvejte. Medicína je dřina, ale je to krásný obor. Všechno se dá naučit. Kdysi mi řekl pan profesor Harrer z Kardiochirurgie: „Když jsem začínal, třásly se mi ruce při preparaci vena saphena. Teď s klidem operuji na bijícím srdci.“

Já jsem byl nervózní i při jednoduché sutuře a teď dokážu kanylovat, intubovat, při službách na JIP nebo na záchrance se těším, co zajímavého budeme řešit.

Na konec si neodpustím jednu zřejmou, přesto důležitou otázku: Jak vzpomínáte na svá léta u nás na fakultě?

Studium medicíny pro mě bylo krásným obdobím. Řešil jsem jen to, jak se připravit na nejbližší zkoušku, případně jak oslovit krásnou dívku ze sousední skupiny :-) Teď mám starosti jiného charakteru, kromě léčby pacientů také jak usmířit rozhádané sestřičky, jak získávat nový personál vzhledem k probíhajícímu stárnutí populace, jak rekonstruovat naši budovu, jak sehnat přednášející na kongres, jak doma reklamovat prasklinu v obkladové dlažbě...

Během mého studia jsem měl štěstí na spoustu učitelů, kteří byli ochotni poradit a dokázali svým vzorem inspirovat.